BRAZÍLIE

Brazilská federativní republika (República Federativa do Brasil)

rozloha: 8 511 965 km^2(5. na světě, 48 % rozlohy Jižní Ameriky)	počet obyvatel: 184 101 000 (odhad US Census Bureau, červenec 2004, 5. na světě) / 179 322 000 (odhad IBGE, srpen 2004)
hustota zalidnění: 21,6 obyv./km^2	přirozený / celkový přírůstek: + 1,11 / + 1,11 % (2004)

hlavní město: Brasília	jazyky: portugalština (úř.)
typ státu: prezidentská republika, federace	správní členění: 26 států, 1 federální distrikt
národnosti: bílí 53,8 %, hnědí (mulati) 39,1 %, černí 6,2 %, žlutí 0,5 %, domorodci (Indiáni) 0,4 % (sčítání 2000)
náboženství: katolíci 73,8 % (největší katolický stát na světě), evangelíci 15,4 % (sčítání 2000)
HDP/obyv.: 7 600 USD (2003)	měna: 1 real (BRL) = 100 centavů

→ Rozsáhlé území Brazílie lze rozdělit na tři odlišné přírodní celky:

Guyanská vysočina – na S, nejvyšší horstvo státu (Pico da Neblina 3 014 m n. m.).

Amazonská nížina – podnebí rovníkové, stále horké a vlhké, s malými výkyvy teplot a vysokými celoročními srážkami. Porost tvoří tropický deštný les (selvas) s velkým bohatstvím rostlinných druhů. Silné kácení lesů v posledních letech (těžba dřeva, osídlování) Þ obavy o následky v klimatu.

Brazilská vysočina – zaujímá V a J Brazílie; soubor pahorkatin, náhorních plošin, vrchovin a hornatin, výšky nejčastěji dosahují 1 000 – 1 500 m n. m. a vzrůstají směrem k atlantskému pobřeží; podnebí tropické, s výraznějším obdobím sucha v zimě (tři až čtyři měsíce). Část odvodňována do Amazonky, část do Atlantského oceánu (řeky Uruguay, Paraná aj.). Tropické lesy, ale převládá savana, přecházející v suchou step s ostnatými keři. Na JZ močály Pantanal. Na hranicích Brazílie a Argentiny vodopády Iguaçu [igvasu] (výška 57 – 72 m, celkem 275 jednotlivých peřejí o celkové šíři 4 km, hlavní peřej, tzv. Ďáblova rokle, široká 1 km).

→ Dějiny: původně osídleno indiánskými kmeny (Tupíové, Aravakové aj.). 1500 pobřeží objevil Portugalec Pedro Alvares Cabral a prohlásil je za majetek Portugalska. Rozvoj plantážnictví Þ dovoz otroků z Afriky. Domorodé obyvatelstvo zatlačováno do vnitrozemských pralesů (decimováno evropskými chorobami a vybíjením). V roce 1821 prohlášena královstvím v personální unii s Portugalskem, následující rok se úplně osamostatnila jako nezávislé císařství (přitom ale císař Pedro I. byl synem portugalského krále). Od 1889 republikou. Na přelomu 50. a 60. let 20. stol. byl prezidentem Juscelin Kubitschek de Oliveira, po matce českého původu. V 60. - 80. letech vojenské vlády, v současnosti stabilní demokracie. 1994 vyhlášen plán hospodářské stabilizace (mj. zaveden real, pátá měna za sedm let).

→ obyvatelstvo: Brazilci tvoří jednotný národ a nejsou rozděleni rasovými předsudky (přestože otroctví bylo v Brazílii zrušeno až v roce 1888 jako v poslední zemi západní polokoule). Oficiální údaje (sčítání) tvrdí, že 54 % obyvatelstva tvoří běloši (hlavně na jihu státu), 39 % mulati, mestici a zambové a 6 % černoši (zejména v severní části státu). To ale příliš neodpovídá skutečnosti, protože za bělochy jsou považováni i ti, kteří mají 1/4 černošské krve (v USA je hranicí 1/16, v některých oblastech až 1/64). Podle amerických kategorií by bylo přibližně 63 % obyvatel tvořeno černochy a mulaty, zbytek bělochy, z nichž ale naprostá většina jsou tzv. „brazilští běloši“, tj. mají také mezi svými předky černochy (typické jsou pro ně černé vlnité vlasy a snědší pleť). Indiánů je méně než 1 % a obývají především vnitrozemské oblasti Amazonie. Asi 80 % obyvatel patří podle oficiálních statistik do katolické církve, tento údaj zahrnuje ale i vyznavače různých afro-křesťanských kultů (macumba, condomblé a pod.). V posledních letech se rychle zvyšuje podíl protestantů (z 9 % v roce 1991 na 15,4 % v roce 2000). Úřední jazyk je portugalština, zde zvaná též brazilština. Od portugalské verze jazyka se liší částí slovní zásoby, pravopisem a výslovností, gramatika je (až na drobné výjimky) stejná. Obyvatelstvo se soustřeďuje na východě a JV země, hlavně u pobřeží (státy Rio de Janeiro, São Paulo), zatímco vnitrozemí, severní a SZ část Brazílie má nízkou hustotu zalidnění (státy Amazona, Mato Grosso). Míra urbanizace se rychle zvyšuje (asi 3/4 obyvatel žijí ve městech).

→ Hlavní město je od roku 1960 Brasília [brazilja] (nově vybudována na konci 50. let v řídce osídlené části země, navržena architektem Oscarem Niemeyerem, předchozí hlavní město bylo Rio de Janeiro, před ním Salvador).
Největší města: São Paulo [sanu paulu] – aglomerace 17 mil., Rio de Janeiro [riju de žanejru] – aglomerace 11 mil., Belo Horizonte, Salvador, Fortaleza, Nova Iguaçu, Recife, Curitiba, Pôrto Alegre, Belém.

→ Agrárně průmyslový stát s velkým surovinovým bohatstvím, rozsáhlou zemědělskou výrobou a pokročilým průmyslem. Regionální velmoc. Státní dluh největší na světě. V posledních desetiletích je pro ekonomiku Brazílie charakteristický rychlý růst, který ji zařadil mezi nejvyspělejší v Latinské Americe, vysoké přebytky vývozu a nízká inflace. Velký objem zahraničních investic. Struktura ekonomicky aktivního obyvatelstva: 22 % zemědělství, 26 % průmysl, 52 % služby.

→ Orná půda 6 %, pastviny 22 %, lesy 58 %. Světově významná produkce mnoha plodin tropického i mírného klimatického pásma. První místo na světě: káva, sisal, pomeranče, maniok; druhé místo na světě: cukrová třtina, sója, banány, mandarinky, kakaové boby; dále ananas, tabák, bavlna, palma olejná, batáty, brambory, rajčata, fazole, kukuřice, rýže. Rozsáhlý chov skotu (2. místo na světě) a prasat. Největší stádo koní na světě. Lov ryb a velryb. Vysoká těžba dřeva (hlavně jako palivo), sběr přírodního kaučuku, lístků cesmíny paraguayské (na čaj yerba maté), para ořechy. Obrovská koncentrace vlastnictví půdy, tíživý je zejména problém bezzemků (80 % pracujících v zemědělství), který se brazilská vláda snaží řešit vnitřní kolonizací (Amazonie).

→ Tradiční hornická země, ohromné surovinové bohatství. Světově významná těžba rud železa (2. místo na světě, největší ložisko Itabira ve státě Minas Gerais), bauxitu (4. místo na světě), rud dalších neželezných kovů (mangan – také Itabira, chrom, zinek, olovo, nikl, kobalt, hořčík, niob, wolfram, cín), uranové rudy. Fosilní paliva (nekryjí ale domácí spotřebu - těží se nekvalitní černé a dokonce i hnědé uhlí, ropa a zemní plyn - stát Bahía), drahokamy (diamanty, akvamaríny, ametysty, citríny), zlato.

→ Průmysl se soustřeďuje do JV části země (více než polovinu průmyslové produkce zajišťuje stát São Paulo (3 % rozlohy země, 1/5 obyvatelstva). Nedostatek fosilních paliv se překonává hledáním alternativních zdrojů (automobily na alkohol). Relativní význam potravinářství, textilního průmyslu a podobných odvětví typických pro „rozvojové“ ekonomiky klesá. V hutnictví má největší význam výroba železa a hliníku, strojírenství se zaměřuje na dopravní prostředky (automobily, motocykly, autobusy), výrobu zemědělských strojů, elektrotechniky a elektroniky. Chemický průmysl se koncentruje v přístavních městech (dovoz ropy), rychle se rozvíjí hlavně petrochemie a gumárenství, vysoká je i výroba umělých hnojiv. Dřevozpracující průmysl se rozšiřuje na úkor ochrany lesního bohatství země, rychle se zvyšuje výroba celulózy a papíru. Potravinářský průmysl je jako jediný rozmístěn relativně rovnoměrně, vyrábí se cukr (nejvíc na světě), alkohol (většinou jako palivo) atd. Výroba elektrické energie: 91 % v hydroelektrárnách, jaderná elektrárna (1 %), 1/10 elektřiny se dováží (z Paraguaye - Itaipú).

→ Vývoz: hotové výrobky a polotovary (2/3), káva (10 %), železná ruda, sója, cukr a podobně, Dovoz: paliva (1/2), stroje a zařízení, chemikálie. Hlavním obchodním partnerem jsou USA a země EU, rozšiřuje se výměna v rámci Mercosuru.

Důležité odkazy:

Prezident: Presidência da Repùblica Federativa do Brasil
Parlament: Câmara dos Deputados, Senado Federal
Vláda: Governo do Brasil
Statistika: Brazilian Institute of Geography and Statistics (IBGE)
Všeobecné informace: CIA - The World Factbook 2004

Zajímavosti:

Kávovník (Coffea) je keř subtropického a tropického pásma. Vyžaduje teplé a vlhké podnebí se stálými teplotami mezi 18 a 22°C. Rod Coffea náleží do čeledi mořenovité a zahrnuje na 60 druhů. Keř kvete jen několik dní bílými voňavými květy. Plody dozrávají průběžně 6 až 9 měsíců po odkvětu. Barva a zralost plodů je důležitá pro kvalitu kávy. Nejběžnější druhy jsou: Kávovník arabský (Coffea arabica) je vysoký 3 m, první sklizeň je možná po 3 letech, plodí 25–35 let. Pěstuje se ve výškách od 1000 do 1800 m n. m. Má jemnou a aromatickou chuť, je náročnější na pěstování a proto je dražší. Tvoří zhruba 75 % světové produkce. Kávovník robusta (Coffea robusta – canephora) plodí po 2 letech, zrna má menší. Je odolný proti nižším teplotám a nemocem. Pěstuje se ve výškách 500 až 900 m n. m. Ve srovnání s arabikou má dvoj až trojnásobné množství kofeinu, je tmavší a levnější. Kávovník liberijský (Coffea liberica) má velká, nahořklá zrna, která se používají do směsí.

Brazílie je největším producentem kávy na světě. V roce 2004 se v Brazílii sklidilo téměř 2,476 mil. tun kávy (čtvrtina světové a 70 % jihoamerické sklizně). Pěstuje se především kávovník arabský, hlavní produkční státy jsou São Paulo, Minas Gerais, Rio de Janeiro, Paraná, Esprito Santo, Bahia a Pernambuco. Káva z největší produkční oblasti – státu São Paulo – se označuje podle hlavního vývozního přístavu Santos. Druhou největší produkci má stát Minas Gerias, tamní káva má ostrou chuť a používá se do směsí. Podle vývozních přístavů se označuje i káva ze států Espirito Santo (Vitória) a Rio de Janeiro (rio).

(zpracovala Pavla Doležalová, 2005)

Maracaná (Estádio Jornalista Mário Filho), fotbalový stadion téměř kruhového půdorysu s oficiálně udávanou kapacitou 170 tis. diváků, neměl v době svého otevření (1950) na světě konkurenci. V Brazílii, kde je fotbal druhým náboženstvím, začali nový stadion stavět v srpnu roku 1948. O necelé dva roky později měla země pořádat první poválečný světový šampionát, a to si zasluhovalo reprezentativní diváckou kulisu. Dnešní oficiální název – Stadion novináře Mária Filhy (Estádio Jornalista Mário Filho) – dostal v roce 1964 po zesnulém novináři, který stál u zrodu celého projektu. Mezi fanoušky se však vžilo označení jednodušší, odvozené od říčky protékající poblíž stadionu – Maracaná.

Stadion byl slavnostně otevřen 16. června 1950 zápasem mezi výběry místních lig Carioca a Paulista, hlavní oslavy pak měly přijít po finále MS o měsíc později: zápasu Brazílie – Uruguay přihlíželo z tribun neuvěřitelných 199 854 diváků, nikdy předtím ani potom nevidělo fotbalové utkání více lidí. Brazílie nastupovala jako jasný favorit, ale nakonec se zrodilo jedno z největších překvapení historie světových šampionátů: domácí prohráli 1:2. Celý národ jako by přestal dýchat, plakali hráči na hřišti i diváci na tribuně. Největší stadion na světě zažil nejen sportovní tragédii: v ochozech stadionu zůstali čtyři mrtví. Dva fanoušky zabil infarkt, dva spáchali sebevraždu.

Slavná éra stadionu trvala zhruba 30 let, soustavně ale byla zanedbávána jeho údržba a v osmdesátých letech začal být stav Maracaná havarijní. V roce 1992 zahynuli tři diváci poté, co prasklo zkorodované zábradlí a nešťastníci se zřítili z tribuny. Poté byl stadion z bezpečnostních důvodů na několik let uzavřen. V Brazílii, kde se potřebných financí nikdy nedostávalo, nakonec zvítězil fotbalový duch a celý areál se začal před šesti lety rekonstruovat. Nyní jeho tribuny pojmou sice "jen" 103 tis. fanoušků, ale opět se tu mohou hrát velké zápasy.

(zpracoval Petr Pachta, 2005)

Indiáni jsou původními obyvateli Brazílie. Okolo roku 1500 jich bylo až 6 milionů, postupně se mnoho Indiánů smísilo s bělochy a černochy (otroci z Afriky), dnes jich žije v Brazílii jen okolo 300 tis. v asi 200 kmenech (z nich 50 zůstalo bez kontaktu s bílými i černými obyvateli) a tvoří 0,4 % populace. Brazilští indiáni nevyvinuli vyšší kulturu, žili převážně v menších kmenech ve vesnicích a živili se lovem a rybolovem. Zemědělství a chov dobytka znali jen v primitivní formě. Ve 20. století se projevovaly silné snahy o asimilaci indiánů, případně o jejich integraci do většinové společnosti. Velmi negativně na indiány působilo budování nových silnic a osídlování Amazonie v 60. – 80. letech. Ještě v 90. letech 20. století jich hodně umíralo na pro ně dosud neznámé nemoci (zejména malárii). Ochrana menšinových práv domorodců nebyla v minulosti dostatečná: spolek na ochranu Indiánů proti masakrům a útlaku SPI (Serviço de Proteção ao Índio) vytvořený v roce 1910 byl dokonce obviněn z korupce, podvodů a zabíjení Indiánů, za postoj k domorodým komunitám byla kritizována i FUNAI (Fundação Nacional do Índio), která SPI v roce 1967 nahradila. Až nová brazilská ústava v roce 1988 zaručila indiánům práva na jejich způsob života a na užívání jejich tradičních území. Pro indiánské přírodní rezervace bylo vyčleněno 11 % plochy Brazílie, přesto hrozí mnohým indiánským skupinám vymření. Největší skupiny jsou Guaraní v centrální a jižní části Brazílie (30 tis.), Tikuna na horním toku řeky Solimões (20 tis.), Yanomami v severozápadní Amazonii (11 tis.).

(zpracoval Pavel Kuchyňka, 2004)

Amazonka je podle všech kritérií nejmohutnějším veletokem na Zemi. Délka od pramene v Peruánských Andách po deltu je 7 025 km. S řekou Tocantins tvoří největší povodí (7,17 mil. km²). Má také největší (deltu 100 000 km²). Průměrný průtok v ústí je 220 000 m³/s. Pramen Amazonky byl dlouhá léta nejasný. V roce 1999 byla českou výpravou za pramenný úsek určena řeka Apurímac se zdrojnicí Carhuasanta. Soutokem řeky Apurímac s řekou Urubamba vzniká řeka Ucayali. Amazonka vzniká soutokem Ucayali s řekou Marañón na území Peru. Amazonka je dostatečně hluboká na to, aby se po ní mohly plavit námořní lodě až do Manausu, vzdáleného 1690 km od Atlantiku. Splavná je v délce 4300 km.

(zpracovala Martina Kubátová, redukováno)

národní parky Iguaçu (Iguazú) (brazilský Parque Nacional do Iguaçu a argentinský Parque Nacional Iguazú) o rozloze 2200 km² se rozkládají na hranicích Brazílie a Argentiny. Jejich hlavní atrakcí jsou vodopády Iguaçu (Iguazú). Kolem nich stojí husté subtropické lesy s netknutými stoletými stromy. Díky odlehlé poloze zůstala v okolí vodopádů zachována i původní fauna. Najdeme zde např. mnoho druhů motýlů. Nejžádanějším úlovkem, a proto i velice ohroženým druhem, jsou zdejší obří motýli s rozpětím křídel až 20 cm. V parku je možnost podnikat velké panoramatické výlety letadly či vrtulníky, je otevřen celoročně a má velká ubytovací střediska. Argentinská část je chráněna od roku 1909 a parkem je od 1934, brazilská se stala parkem v roce 1939 (od roku 1986 na seznamu UNESCO). Lanová dráha v Brazílii a turistická dráha v Argentině zajišťují dokonalý pohled na scenerii padající masy vody. V parku je velké množství zvěře i druhů rostlin.

(zpracoval Petr Hanus, redukováno, obsahově a jazykově upraveno, doplněno podle práce Lucie Růžičkové)

Vodopády Iguaçu (portugalsky Cataratas do Iguaçu, španělsky Cataratas del Iguazú) leží na brazilsko-argentinské hranici na stejnojmenné řece pramenící v pohoří Serra do Mar. Řeka je dlouhá 1320 km a je levým přítokem Paraná. Na dolním toku se koryto Iguaçu / Iguazú mohutně rozšiřuje a řeka padá z více než 4 000 metrů široké zátočiny přes strmé čedičové skály do šedesáti až sedmdesátimetrové hloubky. Průměrný průtok vodopády je 5 000 m³.s^–1, ale při sezónním zvýšení hladiny dosahuje až na 13 000 m³.s^–1. V nejvyšším bodě, ve Spojených vodopádech, jsou 85 metrů vysoké. Vodní masa se řítí v půlkruhu do Ďáblova chřtánu, který je centrem a dominantou oblasti. Neburácí zde však jen jeden vodopád, najdeme zde 21 větších a přibližně 250 menších peřejí o celkové šíři 4 km. Jednotlivé vodopády lze velmi dobře pozorovat, má-li řeka méně vody (zejména v období prosinec–leden), při stoupání hladiny se začnou sjednocovat, ostrůvky zmizí a vodní masy imponují svým ohromným průtokem. Hlavní peřej je široká 1 km. Z vody se zvedají mohutné závoje husté mlhy, často protkané duhovými barevnými vzory – pro okolní indiány je tato oblast „Místem, kde se rodí mraky“. Vodopády Iguaçu / Iguazú jsou širší než Viktoriiny vodopády (4 km proti 2 km), třikrát větší než Niagarské vodopády a mají dvaapůlkrát větší průtok. Jejich název pochází z guaraníjštiny, ve které je í voda a guazú znamená velký (tj. velká voda).

(zpracovala Lucie Růžičková, 2004, kráceno a částečně doplněno)

Kde je řeka Rio de Janeiro? Název města Rio de Janeiro („Lednová řeka“) je důsledkem jednoho geografického omylu. Když v roce 1504 objevil portugalský mořeplavec Gonçalo Coelho Guanabarský záliv (Baía de Guanabara), domníval se, že jde o ústí velké řeky, kterou pojmenoval ne zrovna invenčně podle právě probíhajícího měsíce. Název už na mapách zůstal – byl použit pro město, založené v zálivu v roce 1565.

Rio de Janeiro bylo v letech 1763-1960 hlavním městem Brazílie. Město obývá téměř 10 mil. obyvatel, třetina jich žije ve favelách (chudinských čtvrtích). Městu dominují dva vrchy: Corcovado (Hrbáč) a Cukrová homole. Socha Krista Vykupitele (Cristo Redentor) na vrcholku Corcovada je bezesporu nejznámějším symbolem města. 37 metrů vysoká socha Krista rozpřahujícího ruce je výsledkem spolupráce brazilského architekta Heitora da Silva Costa a francouzského sochaře Paula Landowského. Socha byla zhotovena v Paříži a v roce 1931 byla instalována na dnešní místo. vysokou 37 m Rio de Janeiro má nejen největší fotbalový stadion světa (Maracaná), ale i 24 km mořských pláží (nejznámější jsou Copacabana dlouhá 4,5 km, Ipanema a Leblon). Na konci února se zde pořádá nejznámější karneval samby na světě.

(zpracoval Radek Nečas, jazykově upraveno, doplněno)

Brasília Už od 19. století se v Brazílii formovala myšlenka vzniku nového, reprezentativního hlavního města jako protiváha velkoměstům São Paulo a Rio de Janeiro. Mezi hlavní důvody patřily např. nebezpečí přírodních pohrom, přelidněnost nebo dopravní problémy v aglomeracích na pobřeží. Úvahy se dlouhou dobu vedly pouze v teoretické rovině, reálnější podobu dostaly až v souvislosti s volbou brazilského prezidenta v roce 1955. Jeden z kandidátů, Juscelino Kubitschek si výstavbu nového hlavního města dal jako jeden z hlavních bodů volebního programu. Po jeho zvolení při výběru architekta uspěl Lucio Costa (zpracoval urbanistickou koncepci města), jenž si přizval mladého kolegu Oscara Niemeyera (architekt význačných staveb). Těm se společně s tisíci stavebníků podařilo za 3 roky a 7 měsíců (1956 až 1960) realizovat tento velkolepý a náročný projekt. Doslova uprostřed pustiny přes tisíc kilometrů od pobřeží tak vznikla pýcha Brazílie i moderní architektury vůbec, kterou dnes obývá kolem dvou miliónů obyvatel.

(zpracoval Tomáš Otřísal, doplněno)

Juscelino Kubitschek de Oliveira (* 12. 9. 1902 Diamantina, stát Minas Gerais, + 22. 8. 1976 na 165. km dálnice Via Dutra) – prezident Brazílie v letech 1956–1961 a zakladatel města Brasília – byl po matce českého původu. Jeho pradědeček Jan Nepomuk Kubíček se do Brazílie přistěhoval kolem roku 1835 pravděpodobně z jižních Čech, genealogům se ho ale dosud nepodařilo přesně identifikovat (spolu s otázkou původu Boženy Němcové se jedná o nejoblíbenější záhadu našeho občanského rodopisu). Juscelino Kubitschek de Oliveira se stal po studiích medicíny lékařem v hlavním městě státu Minas Gerais Belo Horizonte. Do politiky vstoupil poprvé v roce 1934, kdy se stal poslancem federálního parlamentu. V roce 1937, po nástupu Vargasovy diktatury, byl z funkce odvolán a vrátil se k lékařské praxi. V letech 1940–1945 byl starostou Belo Horizonte. Po návratu k demokracii v roce 1945 vstoupil do Sociálně demokratické strany, kterou zastupoval v letech 1946–1950 ve federálním parlamentu a v období 1951–1955 na postu guvernéra rodného státu Minas Gerais. Prezidentské volby v roce 1955 vyhrál s ambiciózním programem rychlé přeměny Brazílie ve vyspělý průmyslový stát nazvaným Pokrok 50 let za 5 let. Plán zahrnoval obrovské investice do infrastruktury (doprava, energetika, těžký průmysl) i za cenu vysoké míry inflace, naprosto ale zanedbával zaostalé brazilské zemědělství a venkov. Kubitschek dokázal pro své vize nadchnout většinu spoluobčanů a po dlouhé době stagnace Brazílie – státu o kterém se říkalo, že je „zemí budoucnosti, ke které nikdy nedojde“ – v nich vzbudil pocit národní hrdosti a sebedůvěry. Největším projektem Kubitschekovy éry byla výstavba nového hlavního města země. Po odchodu z funkce prezidenta působil Kubitschek krátce (1961–1964) jako senátor. Plán na návrat do prezidentského úřadu po volbách v roce 1965 zmařila brazilská armáda, která v roce 1964 převzala moc a zbavila ho všech politických práv. V klatbě zůstal až do záhadné smrti při automobilové nehodě. (podrobnosti: viz: Brož, I. (2002): Kubitschek. Drama života a smrti prezidenta Brazílie českého původu. RETI, Šternberk.)

Baťova města - v Brazílii žil a podnikal od roku 1941 až do své smrti v roce 1965 Jan Baťa, mladší bratr zakladatele kdysi největší obuvnické firmy na světě Tomáše Bati, který v roce 1947 získal brazilské státní občanství. Ve své nové vlasti navázal na původní podnikatelské aktivity rodiny a založil několik továren na výrobu obuvi (prodával ji pod značkou Alpargatas), koželužen a strojíren na výrobu obuvnických strojů. Pro své zaměstnance vybudoval 4 nová města urbanisticky vycházející z postupů uplatňovaných ve Zlíně. Ve státě São Paulo to byla města Batatuba (tube = otec) a Mariapolis (pole manželky Marie), ve státě Mato Grosso Bataguassu (= dobrá voda) a Batayporã (= velký potok). Jiný plán Jana Bati – program přesídlení Čechů a Slováků do Patagonie a vytvoření nového Československa (Batalandu) po předpokládaném vítězství Hitlera v 2. sv. válce – naštěstí nebyl realizován.

Poslední aktualizace:

24. 1. 2006

Zpět