|
 Teotihuacán, nejznámější předkolumbovská stavební
památka Mexika, leží necelých 50
kilometrů severovýchodně od hlavního měst, na vyprahlé
náhorní plošině v nadmořské výšce asi 2200 metrů. Podle Aztéků byl Teotihuacán
středem vesmíru, kde se bohové sešli, aby stvořili nový svět pod
znovuzrozeným Sluncem. Bylo to místo, kde vznikl civilizovaný život a zrodil
se čas. K prvnímu osídlení oblasti došlo asi v 5. století př. n. l. V roce
500 byl Teotihuacán největším městem ve Střední
Americe, na ploše 21 km² žilo na 100 000 obyvatel. Město mělo široké
ulice, obrovské kultovní budovy, řemeslnickou čtvrť a četné soukromé domy. Hlavní
osu města probíhající severojižně tvořila asi 40 metrů široká a 2,3
kilometrů dlouhá hlavní ulice. Dnes se označuje jako Ulice
mrtvých, je vroubena chrámy a svatyněmi a dominují jí dvě pyramidy. Na jižním
konci Ulice mrtvých se nachází pyramida Slunce (Pirámide del Sol), která je třetí nejvyšší pyramidou na světě. Dnes
měří přes 70 metrů, její základna má na všech čtyřech
stranách 222 metrů a na vrchol vede 248 schodů. Byla
postavena přibližně kolem roku 100 n. l. ze 3 mil. tun kamene, cihel, sutin,
a to bez použití kovových nástrojů, tažných zvířat nebo kola. Pyramida Slunce
roste ze základny v několika stupních. Cesta širokým schodištěm vzhůru stoupá
po úzkých schodech tak, aby pro věřící nebylo až tak snadné pyramidu zdolat.
Na počátku 20. století utrpěla pracemi prvních archeologů, kdy byla neodborně
vykopána a nepřesně zrekonstruována. Na severním konci Ulice mrtvých se
nachází pyramida Měsíce (Pirámide de la Luna), výstup na ni je obtížnější, ale pohled
seshora daleko mystičtější. Sestává z několika do sebe zapadajících pyramid o
celkové výšce 46 metrů (Slunce a Měsíc se podle jedné legendy
zrodily v Teotihuacánu). V centru města je obrovské
veřejné shromaždiště označované jako citadela (La
Ciudadela). Je to čtvercová plošina o délce stran téměř 400 metrů a s velkým schodištěm. Citadela sloužila
pravděpodobně jako tržiště a bylo to snad nejdůležitější místo v Teotihuacánu. Na této plošině stojí chrám ve tvaru
pyramidy zasvěcený bohu Quetzalcóatlovi. Chrám měl
nesmírný význam nejen pro obyvatele Teotihuacánu,
ale později i pro Maye, kteří mnohé z teotihuacánské symboliky převzali. Je konstruován
terasovitě, původně dosahoval výšky přes 21 metrů a dodnes je bohatě dekorován
skulpturami. Všude zdvíhají z kamenů výhružně hlavy hadi a ještě pořád působí
na návštěvníky zneklidňujícím dojmem.
Lidé teotihuacánské kultury, kteří město vybudovali, žili
převážně z obdělávání půdy. Hospodářsky důležitý byl lokální výskyt obsidiánu
a známá keramika oranžové barvy, obojí se vyváželo. Drahocenné nástěnné malby
dokládají velkou uměleckou zručnost. Neví se přesně, jak Teotihuacán
skončil, je však jisté, že to byl násilný konec a že město bylo v 8. století
zpustošeno a vypáleno, možná Toltéky.
(zpracovala Iveta Mašlejová, 2006)
Aztékové, označovaní také jako Mexikové či Tenochkové, jsou
indiánským národem, pravděpodobně původem ze severního Mexika – ze bájné země
Aztlán. Z Aztlánu se
kmen vydal směrem na jih a na počátku 13. století se usadil na náhorních
plošinách středního Mexika, kde založili město Tenochtitlán,
„kaktusové místo“, pozdější metropoli Ciudad de México. Aztékové v architektuře, astronomii a
dalších oblastech navázali na dědictví svých kulturně vyspělejších předchůdců
(Toltéků, Mixtéků a Zapotéků). Vytvořili piktografické písmo, měli rozvinutou
astronomii a velké znalosti v lékařství. Jejich náboženské obřady prosluly
krvavými oběťmi.
Původní náboženství a filosofie
Aztéků: Aztécká
víra zvolna utvářená po staletí se obohacovala o bohy převzaté od ovládnutých
národů. Díky tomu byli Aztékové považováni za nejzbožnější Indiány. Ústředním
pojmem aztéckého náboženství je výraz teotl,
což bývá v užším smyslu překládáno jako bůh. Původní význam je však širší
a odkazuje k i slovům mocný, účinný. Cílem aztéckého náboženství
uplatňovaným v praxi bylo využít přírodních sil příznivých existenci
člověka a odpudit ty, jež mu škodí. Náboženství Aztéků nemělo žádného
spasitele lidstva, ani nebe či peklo, kde by lidské chování bylo odměněno či
potrestáno. Aztékové věřili, že přírodní síly jednají dobře či zle, podobně
jako lidé, takže logicky zosobňovali živly jako božstva mužská či ženská.
K jejich uctívání patřilo obětování darů, modlení a symbolické obřady,
jimiž chtěli božské síly přimět, aby jednaly ku prospěchu lidí.
 Přes řadu synkretických prvků představuje aztécké náboženství ucelený systém provazující různorodý
panteon s promyšlenou kosmologií. Oficiální koncepci aztéckého mýtu o
vzniku a počátku světa dokládá tzv. Kalendářní kámen (Aztec Sun Stone)
nalezený v Tenochtitlánu. Jsou na něm
vyznačena čtyři období nazývaná „Slunce“, v nichž byl svět čtyřikrát
stvořen a čtyřikrát zničen. Původci tohoto děje byla čtyři božstva, původně
zřejmě božstva čtyř světových stran, která se později smísila
s kmenovými bohy a kulturními hrdiny. Prvnímu období, zvanému Čtyři Ocelot, dominoval bůh Tezcatlipoca (Kouřící zrcadlo), jenž se ke
konci změnil v Slunce, zatímco jaguáři sežrali obry (lidstvo), kteří
tehdy na zemi žili. Božským vládcem druhého období, zvaného Čtyři Vítr, byl Quetzalcoatl
ztotožněný s bohem větru, jehož dech podobný smršti zničil svět a lidé,
kteří přežili, se proměnili v opice. Třetí období Čtyři Déšť
skončilo ohnivým deštěm způsobeným bohem Tlalocem, přičemž se nepatrná část lidí zachránila
proměnou v ptáky. Chalchiuhtlicue
(Naše Paní s Tyrkysovou sukní), bohyně vod, vládla ve čtvrtém Slunci, zvaném Čtyři Voda, po němž přišla potopa a proměnila lidi
v ryby.
Páté období zvané Čtyři Zemětřesení bylo pro
Aztéky současností. Na jeho počátku byl svět zahalen temnotou, a proto se
bohové sešli v Teotihuacánu, aby vyvolali
v život nové Slunce. Vládcem tohoto období se stal bůh Tonatiuh (Slunce),
kterému musí lidé trvale přinášet oběti – lidská srdce, aby se nezastavilo a
každou noc mohlo překonávat podsvětí. Tato epocha bude zničena zemětřesením,
až přijde čas.
Vesmír sám
byl pojímán spíše ve smyslu náboženském než zeměpisném a svisle i vodorovně
byl rozdělen na nábožensky významné oblasti. Vodorovný vesmír znal pět směrů
– 4 hlavní světové strany a střed. Huehueteotl,
velmi staré božstvo ohně a jeden ze základů mexického náboženství, ovládal
oblast středu. Východ patřil Tlalokovi
(božstvu deště) a Mixcoatlovi
(božstvu mraků), byla to světová strana hojnosti. Jih byl pro vyprahlé
oblasti považován za nedobrý, jeho ochrannými božstvy byli Xipe (Sedřený
z kůže) a Macuilxochitl
(Pět Květ), obě božstva byla spojována s jarem a květy. Západ byl
příznivý, tam přebývala planeta Venuše, spojovaná s Quetzalcoatlem (Opeřený had) – pánem moudrosti.
Sever byl ponurým a ošklivým místem, kde vládl Mictlantecuhtli (Pán smrti). Vertikální svět byl
rozdělen na nebe a peklo bez morálního významu, spíše nadsvětí
a podsvětí. Nebes mohlo být až 13 a byla bydlištěm božstev, podle jejich
hodnosti a postavení v hierarchii. V nejvyšším nebi,
v okolí hvězdy Polárky, žil původní stvořitel Ometecuthtli (Tonacatecuhtli) – pán osudu. Jedno z nebes
patřilo Tlalokovi,
který tam přijímal ty, kdo se utopili, byli zabiti bleskem nebo zemřeli nějak
ve spojení s vodou. Nebe bylo dále rozděleno na západní a východní podle
pohybu Slunce. Východní nebe bylo domovem válečníků, jejichž smrt
v bitvě nebo na obětišti poskytovala pokrm Slunci. V západní
sídlily ženy, jež zemřely při porodu a tak se obětovaly, aby porodily
příštího válečníka. Ostatní mrtví se dostali do Mictlanu
– do podsvětí.
 Hierarchie aztéckých božstev a uznávání jejich
postavení a autority se velmi podobá hierarchii křesťanských svatých (ostatně
tento fakt po příchodu Evropanů výrazně urychlil konverzi Indiánů ke
katolictví). V čele panteonu Aztéků byla nejvyšší dvojice Tonacatecuhtli a Tonacacihuatl = „Náš pán a Paní života“. Tato
božstva plnila funkci rodičů a původců ostatních božstev. Nebyla zvlášť
uctívána, protože na přírodu měla jen vzdálený vliv. Nejvyššími, tzv.
Velkými, božstvy aztéckého panteonu byla trojice: Huitzilopochtli = Kouzelník, Kolibřík (hlavní
božstvo Tenochtitlánu, božstvo války
a slunce), Tezcatlipoca
= Kouřící zrcadlo (hlavní božstvo panteonu) a Quetzalcoatl = Opeřený had (božstvo vědění a
kněžství, také božstvo větru). Zvláštní postavení měly hvězdy. Aztékové se
považovali za syny Slunce a uctívali sluneční kotouč. Obětovali mu
„vzácnou vodu“, což byla lidská krev, aby svět mohl dál existovat. Osud
každého člověka byl těsně spjat s hvězdami, v jejichž konstelaci se
narodil. Velká, hlavní božstva kmene byla spojována s nebem, mnoho
dalších mělo zase vliv na růst a plodnost. Tato božstva se vyskytovala často
v páru jako muž a žena (snad myšlenka reprodukce mužského a ženského
principu). Velice důležitá byla božstva půdy a smrti, protože úroda roste ze
země a mrtví se do ní vracejí. Aztékové se domnívali, že vycházející slunce
se rodí ze země a při západu se do ní ukrývá, odchází zřejmě do světa
mrtvých. Mužská a ženská božstva sdružovaná s půdou měla velký význam
pro sluneční kult a pro růst a úrodnost.
Náboženství Aztéků mělo
velice složitý rituál, jenž byl doprovázen
aktivním provozováním magie. Velmi důležitou silou v řízení rituálů, a
tím i života Aztéků, bylo kněžstvo, které mělo také svou hierarchii. Kněží si
při obřadech nasazovali masky a
oblékali do šatu božstva (nagualismus), které pak
zde na zemi zosobňovali (ixiptla
= zástupci, prostředníci bohů). Síla a moc boha v podobě ixiptlatliho mohla být na člověka přenesena
prostřednictvím rituálu „pojídání boha“, např. při rituálním kanibalismu.
Kněží museli dodržovat přísné předpisy půstu a sebetrýznění. Život
v ústraní a neustálá konzumace drog dělala z knězů fanatické a
bezcitné nástroje jejich náboženství, v jehož jménu pak mohli vykonávat
v podstatě masové popravy. V určitých dnech bylo obvyklé obětovat
menší množství vlastní krve. Toto pravidelné sebetrýznění se očekávalo
zejména od knězů a panovníků. Náhlou tělesnou bolestí se mělo upadnout do
stavu, který umožnil dorozumívání s duchovním světem.
Aztécké náboženství bylo
úzce svázáno s kalendářem,
rozděleným na dvě části – posvátný a sluneční kalendář. Posvátný rok (tonalpohualli) se členil na 260 dnů (jako mayský) a dále
se dělil na 20 úseků (týdnů) po 13 dnech. Velké aztécké náboženské slavnosti
se konaly podle dat slunečního roku. Sluneční rok sestával z 18 měsíců po 20
dnech (=360 dnů) a z 5 neblahých dnů vyrovnávajících rozdíl
s astronomickým rokem. Kalendářový cyklus (svazek let), daný intervalem 52
let mezi opakujícími se kombinacemi posvátného a slunečního roku, patřil ke
klíčovým okamžikům aztécké kultury. Konec každého kalendářového cyklu byl
spjat s očekáváním a obavou z konce světa.
(zpracovala
Karolina Cvrková, 2005)
 Cenoty jsou
geomorfologické krasové útvary typické pro vápencové plošiny Karibiku, zejména pro oblast Yucatanského
poloostrova. Název vychází z mayského slova dzonot
(propast). Jsou to vlastně bývalé jeskyně s částečně nebo úplně
propadlým stropem a zatopeným dnem vázané na zlomy v podloží. Yucatan je tvořen rozsáhlou plochou vápencovou plošinou s komplikovaných krasovým systémem. Nejsou zde
prakticky žádné povrchové toky, srážky velmi rychle prosakují do podzemí,
kudy jsou odváděny až do moře. Kolísáním hladiny světového oceánu během terciéru
a kvartéru došlo několikrát ke změně erozní báze. V souvislosti
s posledním glaciálem došlo díky mořské transgresi k zaplavení i
vyšších jeskynních pater a zastavení procesu krasovění. Proto mnoho dnešních
pobřežních jeskynních systémů má své ústí pod hladinou Mexického zálivu.
Během přílivu z nich proudí sladká voda, kdežto při odlivu je jimi
nasávána voda slaná. Voda v zatopeném krasu je velmi čistá se stálou
teplotou. V oblastech styku slané a sladké vody je vodní sloupec
rozdělen tzv. haloklinou na dvě hustotně odlišné
vrstvy, vrchní sladkou a spodní slanou. Zajímavostí je půlkruhovitý prstenec cenot v severozápadním Yucatanu.
Propojený podzemní systém sleduje zlomy podloží, které vznikly před 65 mil. lety po pádu asteroidu, cenoty tak sledují původní okraj kráteru Chicxulub.
V mayské
mytologii byly cenoty považovány
za zdroj plodnosti a života, vstupní bránu do podsvětí a domov boha deště Chaka, uctívaného lidskými oběťmi. Mayové
věřili, že oběti shazované do cenot neumírají a
žijí navěky. Tento rituál prováděný kněžími měl
zajistit rovnováhu slunce a deště, tedy dobrou úrodu. Obecně jsou cenoty cenným archeologickým
nalezištěm, poskytujícím poznatky o mayských zvycích, ale i o pohnuté
geologické minulosti poloostrova. Časté jsou i nálezy fosílií dávné fauny,
které se díky nepřístupnosti zdejšího prostředí zachovaly ve výborném stavu.
V 80. letech 20. století byly cenoty
v souvislosti s rozvojem cestovního ruchu „znovuobjeveny“
speleology a později amatérskými potápěči. Dnes je yucatanské
pobřeží s největším výskytem cenot označované
jako Riviera Maya oblíbeným cílem turistů.
S tím však souvisí celkové zatížení a znečištění prostředí, poškozování
památek, krasové výzdoby nebo vynášení archeologických nálezů. Neméně závažný
je problém zpoplatňování vstupů do cenot a jiných
archeologických nalezišť. Zejména místní obyvatelstvo, které je obecně
považováno za potomky Mayů, odmítá komercionalizaci
posvátných míst svých předků. Nové náboženství, které přinesli španělští
dobyvatelé, si přizpůsobili, a tak se z mnoha mayských obětních center stala
novodobá křesťanská poutní místa. Odhaduje se, že je prozkoumáno asi 20 % yucatanského podzemního labyrintu, proto je jeho ochrana
z mnoha důvodů více než na místě.
(zpracoval
Patrik Netopil, 2005)
 Památka zesnulých (Dia de los Muertos) je katolický svátek, který vznikl na území
Mexika a postupně se rozšířil do celého světa. Na jeho počátku stály
předkřesťanské náboženské představy indiánů, kteří věřili, že duše zemřelých
se v určitém období roku vracejí „na návštěvu“ do svých původních
domovů; smrt totiž nebyla ani v předkolumbovském Mexiku spojována
s představou absolutního konce a indiáni věřili, že se po ní dostávají
do dalšího světa. Na rozdíl od křesťanských představ nebyla kvalita
posmrtného života vázána na „zásluhy“ z dřívějška, ale pouze na způsob
smrti (nejčestnější byla smrt v boji, při obětních obřadech nebo při
porodu). Při duchovní conquistě a evangelizaci indiánů
se katoličtí duchovní snažili existující spiritualitu spíš využít, než ji
zlikvidovat a díky tomu pronikly prvky původního kultu mrtvých i do mexického
katolicismu. „Dušičky“ v Mexiku trvají několik dní až týdnů (od 28.
října do konce listopadu) a patří k nejdůležitějším oslavám katolického roku.
Dnes průběh oslav silně ovlivňuje trh a komerce, díky čemuž se mexické
„dušičky“ stávají podobnými svátky konzumu jako české vánoce.
Přípravy
tradičních oslav probíhají od začátku října. Ženy při nich připravují ofrendy (obětiny zesnulým, zejména pan de muerto, tj. chléb mrtvých), vaří oblíbená
jídla a připravují dárky pro zemřelé, zejména pro děti. Muži zajišťují
dostatečné množství květů cempasúchil (afrikány),
domácí oltář, květinové oblouky a hřiboví oltáře. Vedle hrobů se zdobí i
ulice – nejčastěji vystřihovánkami s motivem kostlivců. Zvyklosti i doba
oslav jsou krajově odlišné. Podle lidové zbožnosti se v jejich průběhu
vracejí duše zemřelých do původních domovů, kde pak různě dlouhou dobu
pobývají. Nejdéle zůstávají tragicky zemřelí, pak děti a poté dospělí.
Všichni jsou vítáni výbuchy petard a vyzdobenou cestičkou k domovu,
neboť se věří, že duše jsou slepé a při návratu jim pomáhá čich. Vrcholem
oslav je 2. listopad, kdy se odpoledne odchází na hřbitov, zapalují se svíce
a copál (kadidlo) a předříkávají se modlitby. Na
rozdíl od Evropy není pro hřbitovy typická chmurná nálada: po nasycení duší
se živí najedí, nabízejí si jídlo mezi sebou, hudební skupiny vyhrávají na
přání, děti běhají a muži si připíjejí s dušemi příbuzných, někdy se zůstává
na hřbitově po celou noc. Následující den, tj. 3. listopadu, dávají kmotřenci
kmotrům výslužku, kmotři naopak musí nabídnout nějakou součást oblečení,
plátno nebo peníze. V některých oblastech se věří, že duše se vracejí do
svého světa již 3. 11. za úsvitu, jinde zůstávají se živými déle – tragicky
zemřelí až do 30. 11. Na rozloučenou jim zpravidla vyhrávají kapely.
(zpracovala
Lucie Vykydalová, 2005)
pueblo, označení pro město nebo
vesnici indiánů v severním Mexiku a v USA ve státech Nové Mexiko a Arizona. Puebla jsou budována stupňovitým přistavováním nových
domů na střechách domů starších. Stavebním materiálem je kámen nebo
vepřovice.
Teotihuacán [teotyuakan],
archeologická lokalita ve středním Mexiku severně od hlavního města Cuidad de México; mocenský
hegemon středního Mexika, ovlivňoval značnou část Střední Ameriky včetně
mayské oblasti. Město mělo až 200 000 obyvatel. Cesta mrtvých, pyramidy
Slunce a Měsíce. Rozsáhlé chrámy a paláce.
Sisal, malé město na severozápadním
pobřeží Yucatanu, byl v 19. století jedním
z nejčilejších mexických přístavů. O jeho významu svědčí i skutečnost,
že jeho jméno bylo
přeneseno na jeden z vyvážených produktů – velmi pevná vlákna získávaná
z rostliny Agave sisalana.
Hlavní produkční oblastí sisalu je
v současnosti východní Afrika.
 Tequila, populární alkoholický nápoj, který se
vyrábí výhradně v Mexiku, je jedním z druhů mezcalu.
Mezcal je obecně pálenka vyráběná fermentací šťávy
agáve. Označení tequila je vyhrazeno pro pálenku
vyráběnou z přesně určeného druhu agáve (modrá agave,
Agave Tequilana)
v geograficky přesně vymezeném regionu (mexický stát Jalisco
a okolí). Tuto skutečnost musí potvrzovat tzv. Denominación de origen, potvrzení původu.
Vedle modré agáve mohou být použity jako vstupní suroviny i jiné látky
(obvykle obilí a třtinový cukr), podíl agáve ale musí přesahovat 51 %. Běžně
je tequila bezbarvá a obsahuje 40 % alkoholu. Podle doby zrání se tequila dělí na 3 kategorie: plata nebo
blanca
(zraje do 60 dní, drsnější chuť), reposado
(kolem 1 roku) a añejo (kolem 3 let,
nejjemnější). Proces stárnutí neovlivňuje barvu tequily,
ta je vždy čirá a bezbarvá, jemnější kategorie jsou tradičně dobarvovány
karamelem (reposado světlejší, añejo
tmavší).
(zpracovala Iva Holečková,
2004, značně upraveno)
 Miguel Hidalgo y Costilla (* 8. 5. 1753 Corralejo,
+ 30. 7. 1811 Chihuahua) je předním představitelem
boje za nezávislost Mexika. Po studiích teologie a vysvěcení na kněze působil
jako duchovní ve vesničce Dolores. Kontakty
s prostředím chudých indiánů a četba osvíceneckých autorů ho
přivedla mezi kritiky koloniálního režimu. V roce 1810 se stal členem
skupiny independentistů v Guanajuatu
a po jejím prozrazení vydal 16. září 1810 provolání
z Dolores (Grito
de Dolores). V něm vyzval své farníky a
indiány shromážděné na nedělním trhu k boji proti španělskému útisku a
daním a k ochraně náboženství. Patronkou tohoto zápasu prohlásil Panenku
Marii z Guadelupe. Po několika dnech připojil
k prohlášení i požadavek nezávislosti země, zrušení otroctví a navrácení
půdy indiánským obcím. Provolání z Dolores je
mexickými historiky chápáno jako vyhlášení nezávislosti (16. září je proto
státním svátkem Mexika). Provolání vedlo k rozsáhlému povstání, při
kterém Hidalgo se svými stoupenci obsazoval stále větší území. Hidalgova
armáda postoupila až k hlavnímu městu, nakonec se na něj ale neodvážila
zaútočit a 17. ledna 1811 byla drtivě poražena. O dva měsíce později byl
Hidalgo zajat, odsouzen k smrti a zastřelen, povstání ale nebylo nikdy
zcela potlačeno. Už krátce po smrti začali stoupenci nezávislosti označovat
Hidalga za otce národa a symbol boje za nezávislost.
 Maxmilián I. Habsburský (* 6. 7.
1832 Wien, + 19. 6. 1867 Querétar,
Mexiko), mladší bratr rakouského císaře Františka Josefa I., mexický císař.
Na přelomu let 1861 a 1862 intervenovaly v občanskou válkou rozvráceném
Mexiku některé evropské mocnosti (Francie, Británie, Španělsko) ve snaze
domoci se vrácení svých pohledávek. V prosinci 1861 obsadily španělské
jednotky přístav Veracruz, v lednu 1862 se
vylodili i Angličané a Francouzi. Jednání s Mexičany ukázala ochotu se
s evropskými věřiteli nějakým způsobem vyrovnat, třebaže ne okamžitě.
V dubnu 1862 proto byly španělské a anglické jednotky ze země
evakuovány. Mexické tažení se stalo výlučně francouzskou záležitostí (s
epizodní účastí Egypťanů). Po dlouhých bojích bylo 7. června 1863 obsazeno
hlavní město Mexiko a 10. července 1863 bylo na obsazeném území vyhlášeno
Mexické císařství. Císařská koruna byla nabídnuta ambicióznímu bratrovi
rakouského císaře Františka Josefa I. Maxmiliánovi, který ji dne 10. 4. 1864
přijal v zámku Miramare u Terstu z rukou
mexické delegace. Mexické císařství vytvořené z vůle francouzských
okupačních jednotek uznaly pouze evropské mocnosti, všechny americké státy
naopak považovaly za jedinou legitimní vádu prezidenta Juareze.
V samotném Mexiku bylo postavení císaře Maxmiliána krajně složité:
finančně byl odkázán na pomoc Francie, vojensky se opíral o intervenční
jednotky a o rakouský dobrovolnický sbor, navíc se snažil realizovat své
značně liberální polické názory, což ho vzdalovalo mexickým konzervativcům,
hlavní opoře monarchie, popularitu u liberálů, kteří podporovali republiku,
mu to ale nikterak nezvýšilo. Po skončení občanské války v USA
v roce 1865 a výrazném zhoršení bezpečnostní situace v Evropě
(prusko-rakouská válka) francouzský císař Napoleon III. z „mexického
dobrodružství“ vycouval. Maxmilián zůstal v boji osamocený jen s hrstkou
mexických stoupenců a tenčícím se rakouským dobrovolnickým sborem (ten do
Mexika dorazil mezi 30. 12. 1864 a 5. 5. 1865 a byl složen z 6000 vojáků
- z nich bylo asi 1000 z českých zemí). V beznadějné situaci byl
15. května 1867 v Querétaru zajat
republikánskými vojsky. Válečným soudem byl odsouzen k smrti a 19.
června 1867 spolu s dvěma zajatými generály Miramónem
a Mejíou zastřelen. (blíže viz Pernes,
J. (1997): Maxmilián I. Mexický císař z rodu Habsburků. Brána a Knižní
klub, Praha, 232 s.)
 gen. Agustín
Cosme Damián de Iturbide y Arámburu / císař Agustín I. (* 27. 9. 1783 Valladolid
(dnes Morelia, stát Michoacán),
+ 19. 7. 1824 Padilla, Tamaulipas)
byl první hlavou nezávislého Mexika. U jeho zrodu nestáli pouze povstalci
nespokojení s tím, jak Španělsko v zemi hospodaří, ale paradoxně i
konzervativci, kteří se k protišpanělskému
odboji kreolů a indiánů stavěli původně zcela odmítavě. V roce 1820
totiž došlo v kontinentálním Španělsku k revoluci a země přijala
liberální ústavu. Většina veřejných činitelů v Mexiku, zejména
představitelé církve, kterým novinky z Evropy nebyly zrovna po chuti, se
následně vyslovila pro vyhlášení nezávislosti jako jediné možnosti uchování
stávajících společenských poměrů v zemi. 24. února 1821 se shodl generál
španělské koloniální armády Agustín Iturbide a přední představitel partyzánských jednotek
Vincente Guerrero na tzv. plánu z Igualy:
podle něj by měla být do čela nezávislého Mexika postavena vládní junta
složená z dosavadních roajalistů i povstalců a měla být zaručena
personální stabilita administrativního aparátu. Plán předpokládal, že Mexiko
zůstane v personální unii se Španělskem, případně že do jeho čela bude
postaven některý ze španělských princů. Poslední španělský místokrál se proti
plánu nepostavil a smlouvou z Córdoby dne 24. srpna
1821 nezávislost Mexika uznal (bez předchozích konzultací s Madridem).
Faktickou moc v zemi převzal Iturbide. Poté,
co španělský parlament córdobskou smlouvu odmítl a
bylo zřejmé, že žádný člen španělské dynastie na mexický trůn nenastoupí,
prohlásil se 21. 5. 1822 Iturbide za „Por la Divina Providencia y por el Congreso
de la Nación, Primer Emperador Constitucional de México“ (z milosti Boží a z vůle
Národního kongresu první ústavní císař Mexika). Tento krok vyvolal pobouření
zejména mezi liberály, kteří císaře po zhroucení státních financí donutili
19. března 1823 odstoupit a země byla přeměněna na federativní republiku
podle vzoru USA. Hluboké rozdělení politické elity země na dva nesmiřitelné
politické proudy – Escoceses (šlechta, duchovenstvo
a konzervativci) a Yorkinos (demokraté a
liberálové, původní bojovníci za nezávislost) však zůstalo určující pro
politickou situaci v zemi celé následující století – v podstatě šlo
o rychlý sled politických převratů, střídání prezidentů, revolucí a
občanských válek mezi oběma tábory. Samotný Iturbide
byl vyhoštěn do Itálie, později prohlášen za zrádce a při pokusu o návrat do
země zajat a zastřelen. V době vlády konzervativců byl v roce 1838
rehabilitován a pohřben v katedrále v Mexiku jako „osvoboditel
národa“.
 José de la Cruz
Porfirio Díaz Mori (* 15. 9. 1830 Oaxaca, +
2. 7. 1915 Paříž), diktátor vládnoucí Mexiku v letech 1877–1911) Díazova strmá kariéra v mexické armádě začala v roce
1846. Zúčastnil se tříleté války mezi konzervativci a liberály v letech
1857–1860 a boje proti francouzské okupaci v letech 1861 – 1867,
v kterém vyhrál několik důležitých bitev. V roce 1871 vedl protestní
hnutí proti znovuzvolení Benito Juáreze
prezidentem a 23. 11. 1876 svrhl tehdejšího prezidenta Sebastiána Lerdo de Tejada a chopil se
moci v zemi. V květnu 1877 byl formálně zvolen prezidentem, kterým
zůstal (s výjimkou let 1880–1884) až do roku 1911. U moci se udržoval
volebními podvody, ale také zastrašováním a vraždami svých oponentů, zároveň
ale dokázal obratně manipulovat veřejným míněním ve svůj prospěch. Období
jeho vlády se často označuje jako porfiriát.
Prosadil ambiciózní program modernizace desetiletími občanských válek
zruinované země s cílem dosažení úrovně vyspělých států. Ten zahrnoval
mj. výstavbu silniční a železniční sítě (mnohé železnice z jeho doby
jsou používány dodnes, aniž by kdy byly modernizovány) a podporu zahraničních
investic (zejména USA) do průmyslové výroby a těžby nerostných surovin.
Modernizace se ale nedotkla zaostalého – a v podstatě stále ještě
feudálního – zemědělství. Majitelé haciend naopak nadále koncentrovali
pozemkové vlastnictví a za asistence dobře vybavené venkovské policie
zabírali i pozemky, které byly dosud v občinovém vlastnictví. Zejména
tento dlouhodobě neřešený problém vedl k neúnosným sociálním podmínkám
na venkově a byl spolu se zfalšováním výsledků prezidentských voleb
v roce 1910 roznětkou mexické revoluce, která vypukla 20. 11. 1910.
V jejím průběhu Díaz rezignoval a uprchl do
Evropy.
 Benito Pablo
Juárez García (* 21. 3. 1806 San
Pablo Guelatao, stát Oaxaca, + 18. 7. 1872, Mexiko), indián (Zapotec), prezident Mexika v letech 1861 – 1863 a
1867–1872, v současnosti považovaný za největší postavu mexické historie
a národního hrdinu. Narodil se v chudé indiánské rodině, teprve ve 12
letech začal navštěvovat školu a naučil se španělsky. Navštěvoval seminář
v Oaxace a později vystudoval práva,
v roce 1834 se stal právníkem a o 8 let později soudcem. Všeobecně
známým se stal poté, co získal v roce 1847 úřad guvernéra státu Oaxaca. Po návratu konzervativců k moci po volbách
v roce 1853 byl kvůli nesouhlasu se zkorumpovaným režimem prezidenta
Antonio Lópeze de Santa
Anna přinucen k emigraci. Od prosince 1853 do června 1855 žil v USA
v New Orleans a pracoval v tabákové továrně.
Když v roce 1855 liberálové opět převzali kontrolu nad mexickou vládou,
vrátil se do země a stal se ministrem spravedlnosti. V roce 1857 byl
vybrán do čela Nejvyššího soudu, funkce, která byla podle tehdejší ústavy
spojená s pravomocí mexického viceprezidenta. Po vzpouře konzervativců
v lednu 1858 spojené s vyhnání prezidenta Comonforta
měl Juárez legální nárok na převzetí jeho úřadu,
nemohl se ale opřít o žádnou vojenskou sílu, která by jeho nároky podpořila.
Po porážce konzervativců se v lednu 1861 vrátil do hlavního města
v souladu s ústavou jako prozatímní prezident. V březnu 1861
byl hlavou státu potvrzen ve volbách. Ve válce s francouzskými
interventy a jimi dosazeným císařem Maxmiliánem I. dokázal zvítězit a letech 1867 a 1871 byl do funkce prezidenta
znovuzvolen. Ve vnitřní politice usiloval hlavně o
prosazení demokracie a rovných práv domorodého indiánského obyvatelstva a
usiloval o omezení moci římskokatolické církve. Výročí Juárezova
narození – 21. březen – je jedním z mexických státních svátků.
 Antonio López de Santa Anna Pérez de Lebrón (* 21. 2. 1794 Xalapa,
stát Veracruz, + 21. 6. 1876, Ciudad
de México), mexický diktátor, který stál v čele
země celkem pětkrát (1833 – 1837, 1841 – 1844, 1844 – 1845, 1847 – 1847, 1853
– 1855), čelný představitel konzervativců, svého druhu archetyp
latinskoamerického diktátora. Antonio López se
narodil v středostavovské rodině. Jako nadporučík španělské armády se
zúčastnil tažení proti mexickým bojovníkům za nezávislost, později deklaroval
loajalitu Agustínu de Iturbide.
V roce 1821 se vyznamenal v boji se španělskými oddíly v přístavním
městě Veracruz a Iturbide
ho povýšil na generála a jmenoval ho guvernérem města. V roce 1823 se Santa Anna připojil k armádním vůdcům usilujícím o
svržení Iturbida a prohlášení Mexika republikou.
V roce 1829, když se Španělsko naposled pokusilo získat zpět Mexiko a
v Tampiku se vylodilo na 3 000 španělských
vojáků, vedl Santa Anna obranu země a přes početní
převahu Španělů zvítězil. Stal se národním hrdinou
a sám se začal titulovat Vítěz z Tampika a
Zachránce Vlasti. Ve zmatcích po vraždě prezidenta Vicente
Guerrera se v roce 1833 chopil moci a nechal se
zvolit prezidentem. O dění v zemi ale nejevil příliš velký zájem a dal
volnou ruku svému viceprezidentovi, liberálnímu reformátorovi Valentínu Gómezovi Farías. Gómez Farías se zejména snažil vykořenit všudypřítomnou
korupci, tím si ale znepřátelil část vojenských špiček a bohatých
velkostatkářů. Po jejich stížnostech Santa Anna Gómeze Farías sesadil,
pozastavil platnost ústavy, rozpustil Kongres a soustředil veškerou moc ve
svých rukou.
Na konci roku 1835
došlo k povstání v Texasu, který v té době tvořil část státu Coahuila y Tejas. V březnu
1836 se Texas dokonce prohlásil za nezávislou republiku. Santa
Anna se postavil do čela vojenského tažení proti vzpouře separatistů, ale 22.
4. 1836 – den po prohrané bitvě u San Jacinta –
padl do jejich zajetí. V něm byl přinucen pod pohrůžkou okamžitého
zastřelení texaskou nezávislost uznat. Nová vláda, která se chopila moci
v hlavním městě Mexika, zbavila Santa Annu
úřadu, suverenitu na Texasem ale už nedokázala obnovit. Po kratším exilu
v USA bylo Sanata Annovi
v roce 1837 povoleno vrátit se do vlasti. Další politickou šanci mu
nabídla hned následující rok válka s Francií, ve které se mu podařilo
porazit intervenční vojska ve Veracruzu.
V důsledku zranění mu musela být amputována noha, i z toho ale
dokázal něco vytěžit: při různých oficiálních oslavách s oblibou mával
dřevěnou protézou nad hlavou, aby zdůraznil svou oběť vlasti. Armádu využil
nejen k porážce interventů ale i ke státnímu převratu, po kterém se opět
chopil funkce prezidenta. Jeho druhé období v čele země bylo ve srovnání
s prvním více autoritářské. Enormní nárůst daní se odrazil
v nespokojenosti členských států mexické federace: některé přerušily
s ústřední vládou styky a Yucatán s Laredem se dokonce prohlásily za nezávislé republiky.
V prosinci 1844, kdy dosáhl nesouhlas se santaannovou
politikou vrcholu a zemi hrozila další zdlouhavá občanská válka, se Santa Anna vzdal prezidentského úřadu a emigroval na
Kubu.
Když v roce 1846
vypukla mexicko-americká válka, nabídl Santa Anna
své vojenské zkušenosti a zároveň ujistil tehdejšího prezidenta Gómeze Farías, že už neusiluje
o prezidentský úřad. Gómez Farías
byl v tak zoufalé situaci, že bez ohledu na špatné osobní zkušenosti
nabídku přijal a povolil Santa Annovi
návrat o země. Ten mezitím zahájil tajná jednání s USA, ve kterých
sliboval výměnou za vpuštění do Mexika přes americkou blokádu odprodej všech
Američany dobytých území „za rozumnou cenu“. Když se dostal do země a
postavil se do čela armády, rychle zapomněl na to, co slíbil prezidentovi i
Američanům, prohlásil se hlavou Mexika a – tentokrát neúspěšně – vzdoroval
americké invazi.
Po prohrané válce
skončil opět v exilu – tentokrát ve Venezuele. V roce 1853 byl vzbouřenými
konzervativci vyzván k návratu a podařilo se mu s jejich podporou
opět chopit moci v zemi. Ani v pátém funkčním období se styl jeho vlády
nezměnil k lepšímu: státní peníze se přelévaly na jeho soukromá konta,
obyvatelstvo popudil i prodejem dalšího mexického území USA (tzv. Gadsdenova koupě) a prohlášením se za doživotního
diktátora s titulem „nejjasnější výsost“. Přes korumpování armády
skutečně štědrými platy se stal brzy nepřijatelným i pro své konzervativní
spojence a tak v roce1855 opět prchá ze země – tentokrát na Kubu. Když
vešel v Mexiku ve známost rozsah jeho finančních machinací, byl
v nepřítomnosti odsouzen za vlastizradu a veškerý jeho majetek byl
konfiskován. Během emigrace žil na Kubě, v USA, Venezuele a na ostrově St.
Thomas. V New Yorku získal důvěru veřejnosti i
podnikatelů dovozem první zásilky chicle do USA
(základ k výrobě žvýkaček, i když původním „podnikatelským záměrem“ bylo
využití suroviny pro výrobu pneumatik). Zbylý majetek postupně odčerpávala
jeho záliba v kohoutích zápasech. V roce
1874 využil všeobecné amnestie a vrátil se do Mexika. O dva roky později
zemřel v naprosté chudobě a bez jakéhokoliv zájmu mexické veřejnosti.
 Kráter Chicxulub V roce
1980 byla na základě geologických výzkumů v Itálii vyslovena teorie, že
Země byla před 65 mil. let zasažena asteroidem nebo kometou a že tento zásah
způsobil vyhynutí dinosaurů a celkově více než 70 % všech živých organismů na
Zemi. Kosmické těleso zasáhlo Zemi v oblasti poloostrova Yucatán (animace zde),
centrum kráteru se nachází poblíž dnešního přístavního města Progresso, přesněji u vesnice Chicxulub,
odtud i jeho mezinárodní název. Kráter s průměrem 200–300 km je dnes
pohřbený pod 1100 m vápenců uložených v pozdějším období a na povrchu po
něm zbývá již jen málo stop. Geofyzikální anomálie kruhového tvaru přitáhly
již v 50. letech 20. stol. pozornost mexické naftařské společnosti PeMex, která zde provedla několik hlubokých vrtů. Ve
třech vrtech poblíž středu kráteru byly objeveny silikátové horniny přetavené nárazem tělesa, 140–210 km od
středu kráteru byly nalezeny vrstvy brekcií
(slepence s ostrohrannými úlomky) mocné několik stovek metrů.
V roce 1990 začal společný mexicko-americký výzkum, který odhalil, že se
jedná o hledaný kráter z přelomu křídy a třetihor. Rozbor minerálů
ukazuje na tzv. šokovou metamorfózu
hornin, při které vznikly krystalické horniny přetavením původního materiálu
při nárazu tělesa. Dalším důkazem jsou nálezy tektitů (sklovité úlomky; u
nás známé jako vltavíny), které vznikají tuhnutím roztavených hornin
vyvržených z kráteru ve vzduchu (Mexiko, Haiti) a neroztavených žulových
úlomků (západ Severní Ameriky) z rozhraní křída/třetihory.
Geologické a geofyzikální výzkumy z posledních let naznačují, že se
jedná o největší impaktní kráter vzniklý na Zemi za
poslední miliardu let. Při kolizi tělesa se Zemí se vypařilo, roztavilo nebo
bylo vyvrženo do vzduchu 200 000 km3 hornin (zhruba objem
krychle o straně 60 km). Kromě významu pro geologii se dnes rozvíjí debata o
tom, jak může studium kráteru Chicxulub přispět
k rozřešení některých nejasností kolem současné globální klimatické
změny. Dopad kosmického tělesa omezený na malou plochu povrchu Země vyvolal environmentální kolaps a devastaci života na celé
planetě. Nevíme s jistotou, jaké změny přírodního prostředí může taková
kolize způsobit, ale je zřejmé, že měla velký vliv na atmosféru. Oblak prachu
a popela vyvrženého do atmosféry způsobil nejprve zmenšení množství
slunečního záření. Dále oblast kam těleso dopadlo, byla v té době
tvořena převážně vápencem (CaCO3) a anhydritem (CaSO4).
Když se tyto horniny při nárazu natavily, uvolnil se z nich CO2
(významný skleníkový plyn) a aerosoly obsahující síru. Došlo tak ke změně
složení atmosféry, která se podobá změnám, které dnes způsobuje člověk.
Můžeme tak hledat paralely mezi změnami prostředí planety vyvolané tehdy
dopadem kosmického tělesa a dnes globálním oteplováním a kyselými dešti.
(vybráno z rozsáhlejší práce Dr. Zdeňka Máčky – podrobněji zde).
|
