Fyzická geografie |
Stručný přehled
Území Slovenska náleží v rámci Evropy k mladé části kontinentu, která vznikla při procesech alpsko-himálajského vrásnění. Složitý proces vzniku se odrazil v pestré geologické stavbě území. Zastoupeny jsou zde sedimentární, vyvřelé i metamorfované horniny. Pestrost geologické stavby znamená v různorodost ložisek nerostných surovin, jejichž těžba znamenala na řadě míst výrazný ekonomický rozvoj území. Jednotlivé horniny vystupují v řadě přirozených i člověkem vytvořených odkryvů, některé z nich jsou natolik cenné, že jsou chráněny zákonem.
Poloha v rámci Evropy
Karpaty jsou mladým alpínským pohořím. Z geologického hlediska patří k tzv. Neoevropě, která zahrnuje ty části evropského kontinentu, které vznikly vyvrásněním v době křídy (druhohory) a třetihor. Na území Slovenska zasahuje západní část karpatského oblouku, která se označuje Západní Karpaty a okrajově také část Východních Karpat. Geograficky začínají Západní Karpaty v Děvínské bráně a jejich východní hranice je kladena na východní úpatí Slánských vrchů a Čergova. Východněji ležící části pohoří náleží již k Východním Karpatům. Mladé karpatské pohoří je obklopeno sníženinami, díky čemuž vyniká mohutnost celého horského pásma. Na vnější straně jsou Západní Karpaty obklopeny soustavou sníženin v povodí Odry a Visly a na západě systémem vněkarpatských sníženin, které leží již na českém území. Na jihu navazují Západní Karpaty na nižší reliéf maďarského mezihoří.
Karpatská soustava, ke které náleží celé území Slovenska, je mnohem mladším celkem než např. Český masiv. Určujícím faktorem vzniku horského pásma byly pohyby litosferických desek. K vyvrásnění alpsko-himálajského systému, jehož součástí je i karpatský oblouk, došlo při kolizi litosferických desek. Karpaty stejně jako Alpy byly vyvrásněny v zóně kolize jižní africké litosférické desky a severní euroasijské desky. Obě desky se pohybovaly směrem k sobě (konvergence) a důsledkem jejich střetu (kolize) bylo vyvrásnění celého pásu pohoří. Vzhledem k tomu, že proces podsouvání africké desky pod euroasijskou stále pokračuje, je důsledkem pomalý zdvih horského pásu i v současné době.
Geologický vývoj
Až do období karbonu byl vývoj Karpatské soustavy podobný vývoji Českého masivu. Starohorní a prvohorní sedimenty vzniklé v geosynklinálních mořích byly několikrát zvrásněny a regionálně přeměněny. Proces vrásnění byl doprovázen i magmatickou činností. Díky tomu došlo ke zpevnění celého bloku, který dnes tvoří podklad Západních Karpat a vystupuje na povrch v jádrových pohořích Vnitřních Karpat. Po vyvrásnění následovala etapa postupného zarovnávání povrchu a poklesu území. Na poklesávající území začalo na počátku druhohor (v triasu) pronikat od jihu moře a na jeho dně se až do střední křídy usazovala mocná souvrství karbonátových hornin (vápenců, dolomitů). Ta se dochovala zejména v četných krasových územích (např. Slovenský ráj, Slovenský kras). Po ukončení mořské sedimentace začaly intenzivní horotvorné pochody. A tak i když hlavní proces vrásnění začal ve druhohorách v období křídy, předcházela mu dlouhá etapa vývoje území, ve které několikrát proběhla vrásnění, která se však v současných rysech reliéfu výrazněji neprojevují. Složitost vývoje dokládá mimo jiné i to, že nejstarší doložené horotvorné pochody, které vedly k vytvoření karpatského horstva, byly prokázány již v předasynstké etapě vývoje Západních Karpat a označují se jako bajkalské vrásnění. Hlavními horotvornými pochody alpínské etapy vývoje Západních Karpat byla vyvrásněna geosynklinála Tethys. Tyto horotvorné pochody trvaly přibližně 5 až 10 milionů, nebyly jednorázové, ale byly složeny z několika fází, které na sebe navazovaly. V první etapě byly zvrásněny druhohorní a starší útvary. Jejich průběh je obloukovitý, na západě má směr SV-JZ, v centrální části rovnoběžkový (Z-V) a na východě směr SZ-JV. Horotvorný tlak vedl ke vzniku vrás a vzhledem k tomu, že hlavní tlak směřoval od jihu k severu, jsou stejně orientovány i vrásy. Silné stlačení ve směru od jihu k severu bylo podloží rozlámáno na kry, které se začaly přes sebe deskovitě přesouvat. Relativně mladším horotvorným procesem byl vznik příkrovů, které byly přesunuty od jihu na již zvrásněné nebo metamorfované horniny. Druhohorní sedimenty se přesouvaly také od jihu k severu na vzdálenost 50 až 100 kilometrů. Vznikla tak nejstarší část Karpat, pásmo jádrových pohoří Vnitřních Karpat - centrální Karpaty. Na severním okraji centrálních Karpat došlo v následujícím období (svrchní křída) k výraznému prohloubení moře, na jeho dně se usazoval až do oligocénu úlomkovitý a jílovitý materiál transportovaný z okolní pevniny zejména vodními toky. Protože v době jeho ukládání docházelo k tektonickým otřesům, vznikla nehomogenní vzájemně se střídající souvrství slepenců, pískovců a břidlic, která označujeme flyš. Tyto sedimenty byly vyvrásněny koncem paleogénu a začátkem neogénu při další fázi alpínského vrásnění. Opět se vytvořily příkrovy, které byly přesunuty od jihu k severu až do vzdálenosti 35 kilometrů. Vzniklo tak flyšové pásmo, které tvoří vnější horský lem karpatského oblouku (např.Bílé Karpaty, Javorníky, Kysucká vrchovina). Při vrásnění flyšové geosynklinály byly znovu zvrásněné i starší sedimenty na severním okraji Centrálních Karpat. Vzniklo tak území s velmi složitou tektonickou stavbou - bradlové pásmo. Na počátku mladších třetihor se na obvodu flyšových Karpat vytvořila další druhotná geosynklinála, ve které se usazovaly štěrky, písky a jíly. Mezi flyšovými Karpaty a Českým masívem tak vznikla další stavební jednotka Západních Karpat - čelní karpatská předhlubeň. Mořská sedimentace ale netrvala dlouho. Došlo k ústupu moře a koncem miocénu k další fázi alpínského vrásnění, při které byla část flyšových Karpat přesunuta přes čelní karpatskou předhlubeň.
Aktivní sopečná činnost
V období neogénu se výrazně projevovala také tektonická aktivita. Na jižní straně karpatského oblouku vznikly zlomové linie založené ve velkých
hloubkách (hlubinné zlomy). Byl to důsledek uvolnění napětí po vrásnění. Podíl zlomových linií vystupovalo k zemskému povrchu magma, což označujeme za
sopečnou činnost. Při jeho průniku se na zemský povrch vylévala láva a vznikala mocná lávová souvrství. Sopečná činnost byla velmi intenzivní, proběhla
v několika fázích. Mezi typické horniny patří andezity, ryolity a čediče. Vulkanické horniny tvoří téměř souvislý celek ve střední části Slovenska mezi
městy Handlová, Bánská Bystrica, Lúčenec a Šahy. Vytváří pohoří ve Slovenském středohoří: Kremnické vrchy, Vtáčnik, Pohronský Inovec, Štiavnické vrchy,
Javorie, Polana a Krupinská planina. Pro Cerovou vrchovinu jsou typické výlevy bazaltů (čedičů). Na východním Slovensku vytváří neogenní vulkanity dva
souvislé orografické celky: Slánské a Vihorlatské vrchy a mimo ně řadu drobných výskytů v okolí Prešova a Vranova nad Topľou. Na jih od Jihoslovenské
kotliny vznikla pohoří tzv. vnějšího sopečného oblouku, která začínají Burdou u Štúrova, pokračují přes severní Maďarsko a končí Tokajskými vrchy.
Sopečná pohoří představují zbytky různě starých stratovulkánů, což jsou smíšené sopky, při jejichž vzniku se střídaly výlevy lávy (efuzivní činnost) s
explozemi pyroklastického materiálu. Typickou smíšenou sopkou (stratovulkánem) je Poľana (1 457 m n. m.), která je zároveň nejvyšším sopečným pohořím
Slovenska. Současný tvar sopky je již rozrušen erozní činností. Ve vrcholové části je kaldera, která vznikla rozmetáním kráteru. Velikost vyvrhovaných
bloků dokládá například Bátovský balvan. Pro některé sopečné horniny je typické odlučování do sloupů, pravidelných hranolů, které vytváří mohutné
vějíře. Dochovaly se například u hradu Šomoška v Cerové vrchovině, kde se označují jako kamenný vodopád. Jiným příkladem sloupcovité odlučnosti jsou
útvary ve Štiavnických vrších v údolí Bebravy. Sloupy jsou zde v průměru mohutné více než jeden metr a několik metrů vysoké. Označují se Štangarígel a
jsou zbytkem andezitového proudu, který se rozpadl na pětiboké sloupy.
Zdvih území
Od konce miocénu se začíná výrazně utvářet reliéf do podoby, která je typická pro současné období. Podél aktivních zlomů vznikly výrazné poklesové
sníženiny - neogenní pánve a mezihorské kotliny. Výškové rozdíly mezi dnem sníženin a horskými hřbety se výrazně zvýšily až v pliocénu, kdy podél
zlomových linií začal celkový zdvih pohoří, který pokračuje až do současné doby. Vzhledem k tomu, že současně pokračuje pokles sníženiny, zvětšují se
tak na území Slovenska relativní i absolutní výškové rozdíly.
Vývoj ve čtvrtohorách
V období čtvrtohor je již území Slovenska souší. Začíná vývoj říční sítě podobný dnešnímu, ukládají se říční sedimenty, modelují se svahy a vznikají
jednotlivé typy údolí. Pro vývoj reliéfu bylo důležité kolísání klimatu (střídání glaciálů a interglaciálů). Ve starších čtvrtohorách se na geologickém
vývoji významně podílelo i zalednění. Na rozdíl od České republiky na území Slovenska nezasáhl pevninský ledovec, ale mnohem mohutnější bylo horské
zalednění. Výrazněji se také projevila činnost větru (eolická činnost). Na konci ledových dob (glaciálů) se na dnech sníženin vytvářely písečné přesypy
a uložily několikametrové vrstvy spraší. Podél zlomů pronikalo k povrchu magma a vznikly tak nejmladší sopečné horniny (Cerová vrchovina, Nová Baňa).
K organickým sedimentům kvartéru patří rašeliny vytvořené z rostlinných zbytků. Podzemní činností vodních toků vznikaly jeskynní útvary v krasových
oblastech a podél zlomů vystupovaly karbonátové roztoky, ze kterých se na povrchu usazovaly travertiny. Travertin je vžitý termín označující
sladkovodní vápenec, který se za spolupůsobení vegetace vylučuje z vod pramenů krasových i nekrasových vod, bohatých rozpuštěným
Ca (HCO3)2.
Travertin vzniká za příhodných klimatických podmínek (vydatné srážky a vysoké teploty), proto ve středoevropských podmínkách vznikal nejčastěji v
atlantiku, což je teplé a humidní období holocénu. Na Slovensku se vyskytuje také starší pleistocenní travertin, například v Gánovcích a Sivé bradě
nebo ještě starší pliocenní na Dreveníku na Spiši. V reliéfu vytváří výrazné kupovité útvary, hráze a kaskády. Většina travertinových území je na
Slovensku chráněna. Příkladem jsou Bešeňovské, Lúčanské, Sliačské, Jazierské, Mičinské nebo Gánovské travertiny. Typickou travertinovou kupou je Sivá
brada západně od Spišského Podhradí či Rojkov u Kraľovan. Největším a nejstarším travertinovým komplexem na Slovensku je Dreveník (612 m n. m.), který
vznikl spojením čtyř travertinových kup. Největším travertinovým jezírkem je Kráter v lázních Vyšné Ružbachy a archeologicky nejcennější travertinová
kupa je v Gánovcích u Popradu.
Geologická stavba
Strukturně geologická hierarchická regionalizace člení Západní Karpaty na tři suprapásma: Panonidy, Slovakidy a Polonidy. Panonidy (Vnitřní Karpaty) - vyznačují se malou stabilitou předalpínského podkladu, mají převážně mořský vývoj (karbonu i permu) a jejich součástí je rozsáhlý miocenní vulkanický oblouk, který leží převážně v Maďarsku a na Slovensko zasahuje Tokajskými vrchy. Slovakidy (Centrální Karpaty) se skládají ze tří základních pásem: Gemerikum, Veporikum a Tatrikum. Vyznačují se rozsáhlými výstupy krystalického podkladu na povrch Podstatnou část Slovakid představuje 11 jádrových pohoří. Polonidy (Vnější Karpaty) - vyznačují se převahou flyšových souvrství. Flyšové pásmo Západních Karpat se skládá ze souvrství křídy a paleogénu.
Jednotlivé stavební prvky Západních Karpat představují obloukovitou strukturu ve směru od západu k východu a vytváří tak pásmovitou stavbu pohoří. Směrem od vnějšího severního okraje k vnitřnímu jižnímu lze vymezit následující základní jednotky: čelní karpatská předhlubeň, flyšové pásmo, bradlové pásmo, pásmo jádrových pohoří, pásmo vulkanických pohoří, neogén a kvartér sníženin.
Flyšové pásmo
Po vyvrásnění Centrálních Karpat se v jejich předpolí vytvořila předhlubeň podmořskými hřbety rozčleněná na několik sedimentačních prostorů a jedním
mohutným podélným prahem na dvě základní sedimentačně-tektonické jednotky: vnější (krosněnskou) a vnitřní (magurskou). Mocnost usazených sedimentů
dosáhla 5 - 7 km. Typické pro ně je mnohonásobné střídání břidlic, pískovců a slepenců ve vrstvách různé mocnosti, které se označuje jako flyšový
vývoj. Žádná z flyšových jednotek se nenachází ve svém původním sedimentačním prostoru. Všechny byly zvrásněné a při vzniku příkrovů přesouvané.
Bradlové pásmo (pieninské)
Toto pásmo tvoří úzká zóna lemující vnější okraj Centrálních Západních Karpat. Dosahuje délky více než 600 kilometrů a začíná na východním okraji
Vídeňské pánve, pokračuje středním Povážím na Oravu a dále přes polské Pieniny na východní Slovensko a Ukrajinu až do Rumunska. Největší šířku dosahuj
pásmo mezi Púchovem a Povážskou Bystricou (asi 20 km). Z genetického hlediska se jedná o vertikálně postavené trosky odtržené ze svého podkladu. Díky
větší odolnosti byly obalové série odneseny, a tak bradla vyčnívají nad okolní reliéf. Nejčastěji je tvoří jurské a křídové vápence.
Pásmo jádrových pohoří
Plošně nejrozsáhlejší jednotka zabírající většinu území Slovenska. Mezi jádrová pohoří náleží Malé Karpaty, Považský Inovec, Tríbeč, Žiar, Strážovské
vrchy, Malá a Velká Fatra, Vysoké Tatry, část Nízkých Tater, Branisko. Jádrová pohoří jsou velké antiklinály (megaantiklinály), v jejichž osní části
je erozí obnažení jádro krystalinika. Druhohorní horniny vystupují na povrch v okrajových částech. Díky celkovému vyzdvižení podél okrajových zlomů má
většina pohoří charakter megaantiklinálních hrástí.
Pásmo vulkanických pohoří
Vulkanická činnost byla nejvíce intenzivní v neogénu. Neovulkanity vystupují ve vnitřní časti karpatského oblouku ve dvou rozsáhlých oblastech:
středoslovenské - Vtáčnik, Kremnické vrchy, Štiavnické vrchy, Pohronský Inovec, Poľana, Javorie, Ostrôžky, Krupinská planina, Burda, Cerová vrchovina a
východoslovenské - Slánske vrchy a Vihorlat.
Neogén a kvartér sníženin
Neogenní sedimenty se vyskytují v západních Karpatech v tzv. vnějších a vnitřních pánvích. Mezi vnější patří čelní karpatská předhlubeň, Vídeňská pánev
s ložisky hnědého uhlí, ropy a zemního plynu (Gbely, Veľké Leváre) a Panonská pánev. Panonská pánev je reprezentována výběžky Podunajské pánve,
Jihoslovenské pánve s ložisky hnědého uhlí (Velký Krtíš), štěrkopísků, jílů a čedičů (Fiľakovo) a Východoslovenské pánve s ložisky sádrovce a kuchyňské
soli (Solivar, Zbudza). Vnitrohorské pánve se nachází uvnitř Centrálních Západních Karpat. Příkladem je Turčianská, Horninitranská (se slojemi hnědého
uhlí: Handlová a Nováky), Žiarská, Zvolenská kotlina nebo Horehronské podolí.