|
|
|
→ název
zavádějící (není bohatá na stříbro)
→ Argentinská provincie Ohňová země, Antarktida a ostrovy jižního
Atlantského oceánu zahrnuje i mezinárodně neuznané nároky
Argentiny na Falklandy, Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy a na sektor v Antarktidě
(Argentina uvádí svou rozlohu sama téměř o 1 mil. km2 větší (3
761 274 km2)).
→ Na západě probíhá
horská soustava And (La Cordillera de los Andes) s nejvyššími vrcholy Ameriky (Aconcagua, 6 959 m n. m.) i činnými sopkami. V jejím
východním předpolí se zvedají osamělá Pampská
pohoří, oddělená pánvemi se slanými močály. Východ státu tvoří rozsáhlé
nížiny a roviny, pampy, v severní části zvané Gran
Chaco. Jižní cíp zaujímá Patagonská plošina s
tabulovými a stolovými horami. Východní podhůří And je suché až pouštní
(stín And). Hlavní osu říční sítě tvoří řeka Paraná
a Uruguay se společným ústím La Plata. Území mezi dolními toky Paraná a Uruguay se nazývá Mesopotamia.
V horách jsou četná jezera, největší na jihu jezero Buenos Aires. V Gran Chaku subtropické lesy
(dřevo kebračo), v pampách
suché i vlhké stepi, ve východním podhůří And a v Patagonii křovité
polopouště. Nejnižší bod u San Julian –105 m.
→ původně
indiánské kmeny (Araukáni, Patagonci aj.), na S
zasahoval vliv Inků. Španělská kolonizace začala ve 30. letech 16. stol.,
do 19. stol. domorodé obyvatelstvo takřka vyhubeno. Od 1776 Argentina součást
místokrálovství Río de
La Plata. 1810 protišpanělské osvobozenecké
povstání, nezávislost vyhlášena nadvakrát: 1816 Spojené provincie La Platy,
1826 Federativní republika Argentina. Od 70. let 19. stol. silný příliv
přistěhovalců z Evropy, hospodářský rozmach, na začátku 20. stol. patřila
Argentina k hospodářsky nejrozvinutějším zemím světa. Politicky nestabilní,
civilní režimy se střídaly s vojenskými diktaturami. Přátelské vztahy s
fašistickými státy, válku Německu a Japonsku vyhlásila až pod tlakem USA.
Po válce útočiště nacistických zločinců (včetně přesunu majetku). V letech
1946–55 a 1973–74 vládl Juan Domingo Perón (po
něm ještě dva roky jeho třetí manželka Isabela Þ
Argentina první republikou s ženou prezidentkou), sociální experimenty
(viz níže). 1955–73 a 1976-82 vládly vojenské junty: hospodářská krize,
růst aktivit levicových městských guerill, porušování lidských práv, tisíce
„zmizelých“. Po neúspěšné falklandské válce v
roce 1982 vojenský režim padl, obnovena civilní vláda a demokracie. 1989
prezidentem Carlos Menem,
zahájil neúspěšné radikální hospodářské reformy (od 1991), na konci 90. let
ekonomické zhroucení země.
→ Průmyslově
agrární stát s velkým zemědělským potenciálem. Ekonomika na úrovni států
střední Evropy. Orná půda 10 %, pastviny (pampy) 52 %, lesy 19 %. Jeden z
největších světových producentů zemědělských výrobků. Pěstují se hlavně
obilniny (pšenice 1/2 osevních ploch, dále kukuřice), brambory, zelenina,
olejniny (sója, slunečnice), bavlník, cukrová třtina, tabák, čaj. Vyspělé
vinařství a sadařství. Dobytkářská velmoc: skot (na maso; gaučo = pasák dobytka v Jižní Americe), ovce (na
vlnu), koně. Rybolov, těžba dřeva. Zemědělství se koncentruje na pampy
(vlhčí než klasická step Þ rostlinná
i živočišná výroba), největší roli hrají Pampy (jih Laplatské
nížiny – sever je Gran Chaco).
→ Ekonomická krize a bankrot: v uplynulém
desetiletí se země potýkala s řadou hospodářských problémů: inflací,
vnějším zadlužením, únikem kapitálu a značným rozpočtovým deficitem.
Hospodářský růst v roce 2000 byl negativní (-0,8 %), neboť domácí i
zahraniční investoři zůstávali skeptičtí ohledně schopnosti argentinské
vlády platit dluhy a udržet stálý kurz pesa.
Ekonomická situace se nadále zhoršila v roce 2001 rozšířením množství
vládních dluhopisů, masivním výběrem hotovosti z bank a dalším
prohloubením nedůvěry investorů a spotřebitelů. Snahy vlády o dosažení
nulového deficitu, o stabilizaci bankovního systému a o obnovení
ekonomického růstu se projevily jako neadekvátní řešení takto vážné
situace. Vleklá hospodářská krize vyvrcholila 3. ledna 2002 bankrotem.
V témže měsíci opustilo peso svou vázanost
na dolar a v únoru 2002 přešlo na pohyblivý kurz. V důsledku se
rapidně zvýšila inflace. V polovině roku 2002 se podařilo ekonomiku
stabilizovat, ač zůstala na nižší úrovni. V roce 2003 se ekonomika
začala obnovovat, k čemuž přispělo i zlepšení obchodní bilance. Objem
výroby se zvýšil o 5,5 %, klesla nezaměstnanost a míra inflace ke konci
roku 2003 byla 4,2 %. (zpracovala Jana Sochorcová,
2004)
→ Těžba ropy
(podhůří And, Patagonie, Ohňová země Þ pokrytí
vlastní potřeby), zemního plynu, méně kvalitního uhlí (nedostačuje), rud (Fe, Pb-Zn,
Mn, W, Be, Sn, Cu, Mo…;
opět musí i dovážet), solí. Průmysl koncentrován do velkoměst – 2/3 jsou
přímo v Buenos Aires. Obecně nedostatek nerostných surovin. Díky
politice soběstačnosti produkuje úplné spektrum zboží. Hutnictví železa
(ruda dovážená z Brazílie) i barevných kovů, strojírenství (nejen
montáž, ale i vlastní výrobky včetně automobilů), průmysl chemický, elektrotechnický,
potravinářství (zpracování zemědělských výrobků a konzervace Þ sušené
mléko, mražené maso). Elektřina: z vodních zdrojů 50 % (hlavně
přehrada Yaciretá), nejstarší jaderná elektrárna
v Latinské Americe (9 %).
→ Rozsáhlá a
nerovnoměrně rozvinutá dopravní síť. vysoká urbanizace (89 %), přitom 60 % ve městech nad 100 tis.
obyvatel (v hlavním městě 13 mil.). Silný sociální stát (pozůstatek perónizmu). Od 1995 ochrana španělského jazyka před
angličtinou (podobně jako Francouzi).
→ Vývoz: zemědělské výrobky (2/3 vývozu;
maso, pšenice, jedlé oleje, ovoce, vlna a výrobky z ní), Dovoz: paliva, polotovary, suroviny,
stroje
|
|
|
 Národní park Los Glaciares („Ledovcový NP“, Parque Nacional Los Glaciares) leží při
hranicích s Chile, na jihu Patagonie na ploše 4459 km2. Park
byl vyhlášen v roce 1937, v roce 1981 byl zapsán do seznamu UNESCO jako
součást světového dědictví. Jedná se o druhý největší národní park
v Argentině. Více než 50 % území pokrývají ledovce a vytváří tak
unikátní krajinný ráz, který je známý po celém světě. Pro celou oblast je typické
na jihoamerické poměry velmi drsné klima. Teploty dosahují průměrných ročních
hodnot okolo 7,5 °C. Z historie se zde dochovaly četné archeologické
nálezy, které pochází z doby okolo 7 000 let př. n. l., pro Evropany
však byla oblast dlouho neznámá, např. jezero Lago
Argentino bylo objeveno až roku 1867. Teprve po 50 letech se ve zdejší
pustině objevili první obyvatelé, turisté se o oblast začali zajímat až rok
před založením parku. Celé území národního parku je již několik tisíc let
utvářeno ledovci a jejich činností. Na území parku se nachází tři rozsáhlé a
velmi známé ledovce. Ledovec Upsala (Glaciar Upsala,
největší v oblasti) v dnešní době značně ubývá, je rozrušen mnoha
puklinami a ostrůvky hlíny. Na západ od jezera je ledovec Perito Moreno (Glaciar Perito
Moreno), který
naopak neustále narůstá a proniká svým splazem jako
ledová řeka 35 km od rozvodí směrem do údolí. Jeho postup neukončilo ani
jezero Lago Argentino a tak na druhé straně
vytvořil asi 100 m vysokou a 4 m širokou ledovou zeď. Velké bloky ledu, které
v létě praskají a padají do vod jezera způsobují jeho přetékání.
Nejmenším ledovcem je Glaciar Spegazzini.
Činností ledovců vznikla v parku řada ledovcových jezer a řek. Největším
jezerem je Lago Argentino, které dosahuje hloubky
až 500 m a na šířku má téměř 20 km. Právě do tohoto jezera ústí všechny tři
největší ledovce. Druhým největším jezerem je Lago Viedma, které se rozkládá v severní části parku. Z jezera
Lago Viedma vytéká
největší řeka parku – Santa Cruz,
která vtéká do jezera Lago Argentino a následně
ústí po 385 kilometrech do Atlantiku. Park je známý i mohutnými žulovými
masívy, které tvoří výraznou dominantu celé jižní Patagonie. Nejznámější
masív se nachází na severu národního parku a jeho součástí jsou i dva
nejznámější vrcholy Fitz Roy
a Cerro Torre, přičemž hora Fitz
Roy je se svou výškou 3375 m n. m. nejvyšším bodem
celého NP. Zdejší vrcholy jsou často zakryty hustou mlhou a lze je spatřit
spíše výjimečně. Obě hory patří k nejtěžším alpinistickým terénům na světě a
každoročně je navštíví stovky horolezců z celého světa. Na celém území
se můžeme setkat s typickou vysokohorskou květenou a typickými zástupci
zdejší fauny. Z ptáků je to například
kondor velký, sup nebo nandu Darwinův, který dosahuje pouze malého
vzrůstu a je zdejším endemitem. Ze savců je
typickým zástupcem lama guanako, která žije
v celé oblasti And. Typický charakter krajiny dotváří vždyzelené
novozélandské buky, které rostou převážně v údolích řek a často jsou
zavaleny ledovcovými splazy okolních ledovců.
NP se rozděluje do tří
hlavních oblastí, které jsou vymezeny zejména účastí či neúčastí turistického
ruchu. Na území parku zároveň vymezujeme dvě hlavní oblasti turistického
ruchu. První oblastí je okolí jezera Lago Viedma s rozlohou téměř 1100 km2.
Turistickým centrem je městečko El Chaltén, které
je rovněž východiskem do řady okolních turisticky atraktivních míst. Typickou
dominantu zdejší krajiny tvoří rozsáhlý žulový masív s legendárními
vrcholy Fitz Roy a Cerro Torre. Druhá oblast se nachází poblíž jezera Lago Argentino na celkové ploše 1466 km2.
Turistickým centrem je městečko El Calafate. Právě
poblíž tohoto centra ústí do jezera Lago Argentino
tři nejvýznamnější ledovce. Celá tato oblast je situována v jižní části
národního parku. Mezi těmito oblastmi se nachází turisticky nepřístupná
národní rezervace „Zona Centro“,
která se nachází v centrální části parku a uchovává významné přírodní
hodnoty bez rušivých zásahů člověka.
(zpracoval
Martin Šulgan, 2006; zestručněno a upraveno podle
referátu Petra Hanuse z roku 2003)
 Justicialistická strana (Partido Justicialista,
PJ) a justicializmus. Justicialistická strana (název byl vytvořen složením
španělských slov spravedlnost a sociální) byla založena v roce 1944 generálem
Juanem Domingem Perónem.
Svou ideologickou orientací se v době svého vzniku blížila národnímu
socialismu nebo italskému fašismu i s průvodními projevy: populisticky
zamčenou politikou neúměrně vysokých sociálních výdajů, enormním růstem role
odborů a protekcionistickými opatřeními na ochranu domácí ekonomiky. Vztah PJ
ke katolické církvi byl v tomto období velmi negativní. Ve druhé polovině 40.
let a v 50. letech 20. století představovala nejsilnější stranu v zemi, mimo
jiné i díky demagogii svého vůdce a jeho charismatické manželky Evy Perónové
a nedemokratickým metodám uplatňovaným vůči konkurenčním stranám (vlastní
ozbrojená složka). Největším přínosem strany v tomto období bylo prosazení
relativně moderní pracovní legislativy, která do té doby prakticky
neexistovala, ale i rozvoj domácího průmyslu (v rámci politiky substituce
dovozu). V roce 1955 byla strana vojenskou vládou, která převzala moc
v zemi, zakázána, zakladatel strany J. Perón musel emigrovat a PJ až do
70. let pracovala v ilegalitě.
 Voleb se mohla zúčastnit až v roce 1973. Její
vítězství umožnilo Perónův návrat, v říjnu 1973 se
stal znovu argentinským prezidentem. V tzv. "druhém období peronismu" nebyla PJ schopna vyřešit rostoucí
ekonomické problémy (projevující se především inflací), ustupovala silnému
tlaku odborů a vymkla se jí z rukou i bezpečnostní situace – v zemi působila
řada teroristických bojůvek, často představujících odštěpené radikální frakce
samotné PJ. V březnu 1976 byla strana další vojenskou vládou zakázána a v
důsledku rozpadu na několik frakcí prakticky přestala vyvíjet aktivitu.
Silnému pronásledování byly vystaveny i perónistické
odbory. Přesto jejich představitel uzavřel na jaře 1983 tajnou dohodu s
armádou, která přislíbila podporovat PJ v blížících se volbách výměnou za
promlčení zločinů spáchaných v době diktatury. V demokratických volbách v
říjnu 1983 byl však kandidát PJ Italo Luder poražen.
V průběhu 80. let se v
rámci PJ prosadilo konzervativně orientované křídlo, které z PJ
vybudovalo nejvlivnější politickou stranu v zemi. V současnosti se
strana zmítá ve vnitřních sporech, do prezidentských voleb v roce 2003
dokonce nebyly jednotlivé frakce schopny nominovat společného kandidáta.
Dnešní PJ je původním myšlenkám peronismu značně
vzdálená, populizmus si však zachovala. Je členem Křesťanskodemokratické
internacionály.
(zpracoval
Tomáš Valent, 2005)
 Evita / Eva Perón
(* 7. 5. 1919 Los Toldos, provincie Buenos Aires, +
26. 7. 1952), vl. jménem María
Eva Ibarguren (Duarte),
manželka prezidenta Juana Domingo Peróna, byla symbolem a do jisté míry i ztělesněním peronistického režimu. V současných dějinách snad není
druhá žena, která by takovou měrou ovlivnila politické dění ve své zemi.
Narodila se v malém městečku nedaleko Buenos Aires jako v pořadí již 5.
nelegitimní dcera zámožného statkáře
Juana Duarte a švadleny Juany Ibarguren.
Už v patnácti letech si vydělávala v Buenos Aires jako herečka
v druhořadých filmech a mýdlových operách. Nechybělo jí charisma ani
ambice, postupně se vypracovala mezi čelné rozhlasové herce. Obrat v jejím
životě nastal, když se seznámila s Perónem. V roce 1945 se stává jeho
druhou manželkou a poté, co se stal prezidentem, začala hrát aktivní roli
v politice. Evita dokázala intenzivně působit
na masy a s vyžitím všech sil své schopnosti věnovala propagaci
manželových politických rozhodnutí. Značného vlivu využívala i
k prosazení vlastních politických cílů, např. k uzákonění volebního
práva žen. Zejména chudší vrstvy společnosti – tzv. descamisados
(„bezkošiláči“) – dokázala strhnout rozsáhlým
sociálním programem realizovaným polostátní Nadací Evy Perónové – budováním
nemocnic, ubytoven pro pracující dívky a ženy, sítě obchodů s levným zbožím,
rozdáváním oblečení, hraček a jídla. Na začátku 50. let už měla fakticky
stejnou moc, jako její manžel, přestože nedisponovala žádnou formální
politickou funkcí. Snaha prosadit ji do úřadu viceprezidentky
ztroskotala na odporu armády a úzkoprsé střední a vyšší třídy argentinské
společnosti, která jí opovrhovala kvůli skromnému rodinnému původu. V roce 1952 umírá ve
věku 33 let na rakovinu. I po mrti byl její osobní kult účelově využíván
(resp. zneužíván) manželem k propagaci režimu.
Život Evy Perónové se stal
inspirací k muzikálu Tima Riceho
a Andrew Lloyd Webbera Evita.
(vypracovala
Martina Švrčková, 2005)
 Laplatská nížina je rozsáhlá oblast, která se táhne
v poledníkovém směru od Brazilské vysočiny na severu a východě
k břehům Atlantského oceánu, na západě hraničí s Andami, na jihu
s Patagonskou tabulí. Celkem zaujímá plochu asi 2 mil. km2.
V jejím rámci lze rozlišit tři krajinné typy – Pampu, argentinské
Meziříčí (Mezopotámii) a Gran Chaco.
K největším říčním systémům nížiny patří Paraná,
Paraguay a Uruguay. Paraná a Uruguay tvoří společné
nálevkovité ústí (estuárium) Río
de la Plata, které je největší na světě (délka 320 km a šířka 220 km). Laplatskou nížinu vyplňují usazeniny říčního a místy
sprašového původu. Pampa je
rozlehlá oblast, která se zvedá do maximální výšky 400–500 m n. m. na západě,
zatímco na východě dosahuje nanejvýš 100–200 m n. m. Na severu se vyskytují
bezodtoková údolí se slanisky a slanými jezery. V její západní části je
kontinentální podnebí s horkým létem a chladnou zimou, na východě je ale
zima teplá. Region Meziříčí (Mesopotamia) je úzký pás rovin ve výšce od 60 do 110 m
n. m., s četnými jezery, vyplňujícími dřívější říční koryta, má
subtropické vlhké klima. Z velké části je tato oblast porostlá hustými
deštnými lesy. Vyskytují se zde epifyty, liány,
bambusové háje, palmy, banánovníky a také bahenní a vodní rostlinstvo. Po
celý rok je zde teplo a vysoká vlhkost vzduchu. Časté deště, zvláště
v období od listopadu do dubna, udržují bažinatý ráz krajiny. Gran Chaco je rovinatý region, rozkládající se ve
výšce od 40 m n. m. (na jihovýchodě) do 500 m n. m. (na severozápadě). Povrch
mírně klesá ve směru k jihovýchodu. Panuje zde tropické suché klima a
jeho území porůstají lesy (quabracho, algarrobo), savany (formace chaco)
a místně stepi. V říčních údolích se vyskytují galeriové lesy.
(zpracoval
Jan Švec, 2004)
Název Argentina pochází z latinského slova „argentum“, což v překladu znamená „stříbro“. Toto
území tak bylo pojmenováno, protože sem španělští dobyvatelé podnikali cesty
do laplatské oblasti. Muži, kteří přežili a vrátili
se z expedice, kterou vedl Juan Diaz de Solis, se setkali v tomto kraji s domorodci. Ti
jim darovali předměty ze stříbra. Posléze se ve Španělsku roznesla zpráva o
existenci „stříbrného pohoří“. Portugalci nazvali obrovskou řeku vinoucí se
oblastí dnešní Argentiny Río de la Plata, tj.
„stříbrná řeka“.
(zpracovala
Jana Sochorcová, 2004)
Falklandy – objeveny Angličany 1592, 1820 připojeny
k Argentině, 1833 vojensky obsazeny Velkou Británií, pastevecká kolonizace ze
Skotska a Irska. 1892 se staly britskou kolonií. Argentina britskou správu
nikdy neuznala. 1982 byly vojensky obsazeny Argentinou, ve válečném konfliktu
zvítězila 1982 Velká Británie. Nároky Argentiny přetrvávají.
 Národní park Nahuel Huapi (Parque Nacional
Nahuel Huapi)
leží na hranicích s Chile a zaujímá plochu 3300 km2 (8000 km2)
v provinciích Río Negro
a Neuquén. Park zaznamenal poměrně velký turistický
rozvoj, uskutečňují se zde např. lyžařské závody v největším
jihoamerickém lyžařském středisku Cerro Catedral.
Klima se mění podle nadmořské výšky. Park vznikl v roce 1903 na půdě
darované vládě soukromou osobou a stal se tak nejstarším parkem na území
Argentiny. Název však pochází až z roku 1934, v domorodém jazyku znamená
„tygří ostrov“. Park je pojmenován podle jezera ledovcového původu (545 km2,
440 m), vyhloubeného v žulových masivech. Jezero Nahuel
Hauapi sahá až k úpatí hory Cerro Tronador (3554 m) a
uprostřed něj najdeme známý ostrov Victoria (Isla Victoria). Bohatá vegetace
díky příhodnému klimatu pokrývá okolní krajinu až do nadmořské výšky 1500 m a
poskytuje úkryt zajímavé fauně.
(zpracoval
Petr Hanus, jazykově a obsahově upraveno)
 Národní park Ohňová země (Parque Nacional
Tierra del Fuego) se nachází
na ostrově stejného jména a jeho rozloha je 630 km2. Návštěvníci
se v něm mohou zúčastnit různých sportovních aktivit, např. rybaření a
lyžování. Klima je vesměs hodně studené. Prvním Evropanem, který stanul na
tomto území, byl Fernão de Magalhães (španělsky Fernando
Magallanes) v roce 1520. Poté sem směřovalo
velké množství expedic, které mělo za následek téměř vymizení místního
indiánského kmene Ona. Během 19. století se konečně Chile a Argentina dohodly
o rozdělení zdejšího území a tak se utišily nepokoje, které zde probíhaly
kvůli velkým zdrojům nerostného bohatství. Park byl založen v roce 1960.
Chráněná oblast zahrnuje horské zóny, jezera a pobřežní fjordy tvořené dávnými
pohyby ledu. Jedno z nejpozoruhodnějších panoramat lze pozorovat
z břehů průlivu Beagle (Canal
Beagle): chilský ostrov Navarino
(Isla Navarino, velmi
podrobný cestopis z ostrova je v češtině k dispozici např. zde)
s bílými sněhovými vrcholky. Flora i fauna odpovídá zdejšímu klimatu.
(zpracoval
Petr Hanus, jazykově a obsahově výrazně upraveno)
ostrov
Ohňová země byl
zřejmě pojmenován prvními námořníky z Magellanovy
výpravy, kteří zde byli nuceni přezimovat. Na březích ostrova často
viděli pohybující se ohně. Oheň doprovázel málo oblečené domorodce
na lovu jak na souši, tak v kánoích na moři. Kromě tepla
a přípravy pokrmů sloužil i jako prostředek komunikace mezi
příslušníky čtyř kmenů původních obyvatel. Možná ale taky kvůli tomu,
že na povrch unikal zemní plyn, který hořel, když se dobyvatelské lodě
blížily. Největší město Ohňové země leží na východním pobřeží ostrova. Jeho
název je Rio Grande a je pravým opakem malebné Ushuaie. Zatímco Ushuaia se
rozkládá na úpatí krásných hor, Rio Grande je
naprosto ploché. Samotné město je zajímavé snad jen tím, že sloužilo jako
základna během války o Falklandy. Všude v Rio Grande může člověk vidět památníky, které jen
vypovídají o zbytečnosti této války.
(zpracoval
Vladislav Lukáš)
 Ushuaia (50
000 obyvatel) je nejjižněji položené město naší planety. V rámci Argentinské
republiky má postavení tzv. národního teritoria, Leží na jižním konci Ohňové
Země na břehu kanálu Beagle. Za městem se vypíná
rozeklaný řetěz skalnatých hor. Ten je kolem 1500 m vysoký a i uprostřed léta
zasněžený. Zde také končí Panamerická dálnice – 3242 km jižně od Buenos
Aires. Domorodci, indiáni kmene Yamana, kteří v
této neuvěřitelně studené, větrné a drsné krajině žili tradičně nazí, říkali
této krásné, horami chráněné zátoce "Úsůaja".
Domorodý název byl velmi výstižný. Znamenal něco jako "Zátoka směřující
ke Konci". První přišli s místními domorodci do styku Angličané a tak v
anglickém přepisu dostala osada, která zde vznikla, svoje jméno - Ushuaia. Osada vznikla jako argentinský trestanecký tábor
uprostřed drsné divočiny. V létě, v lednu roku 1896 zde byla vysazena první
skupina čtrnácti trestanců z lodi "1. de Mayo",
aby je záhy následovala další o počtu jedenácti, se kterými však dojelo
dobrovolně i devět žen. Již roku 1902 se začalo se stavbou velkého vězení,
které má centrální rotundu a 5 dlouhých, dvoupodlažních křídel ve kterých
byly vězeňské cely. Nyní budovy slouží jako turistická atrakce. V rozlehlých
prostorách jsou umístěna četná muzea. Námořní, policejní, trestanecké,
Antarktické, filatelistické, historické, zoologické a pak tam jsou i
restaurace, cukrárna, knihovna, umělecká galerie, obchody s upomínkovými
předměty a podobně. Veškeré exponáty se však váží k místní historii a nebo
přírodě. V počátku let devadesátých bylo v Ushuaie
již 10 000 obyvatel a nyní to je už 50 000. Je to zčásti proto, že tento
konec světa, jak místní obyvatelé s oblibou říkají, je vládou Argentiny
daňově zvýhodněn. Cigarety, alkohol a paliva (benzin, nafta, plyn) zde nejsou
zdaněny. Město žije hlavně z turismu a nedávno rozvinutého počítačového
průmyslu.
(zpracoval
Vladislav Lukáš)
Ernesto Che Guevara, vlastním jménem Ernesto
Guevara de la Serna,
mezinárodní revolucionář a politik, se narodil 14. 6. 1928 v argentinském
městě Rosario. Velký vliv na něj měli uprchlíci
španělské občanské války a dlouhé série bouřlivých politických krizí v
Argentině. V září 1954 Guevara odešel do Ciudad de México, kde se poprvé
setkal s Fidelem Castrem.
Když vpadli na Kubu, Che je následoval, nejdříve
jako lékař, brzy již jako důstojník revoluční armády. Po vítězství
revoluce se stal Guevara druhým
mužem v nové vládě Kuby a současně výcvikovým náčelníkem armády v nejvyšší
hodnosti majora. Byl zodpovědný za nasměřování Castra ke komunismu – ovšem ke komunismu odlišného od
sovětského modelu, který prosazovali někteří soudruzi. V roce 1965 byl po
kritice SSSR i kapitalistických států zbaven funkcí. Potom pobýval v různých
afrických zemích, kde podporoval mj. povstání v Kongu.V Bolivii se snažil
získat rolníky v horách pro boj proti vojenské vládě. Ale tato snaha skončila
9. 10. 1967 jeho zajetím a zastřelením jednotkou bolivijské armády.
(zpracovala
Lucie Juříková)
|
