|
Velikonoční ostrov má
samostatnou stranu.
 Fernão de Magalhães (známý i pod
španělskou verzí svého jména Fernando de Magallanes – např. v názvu
průlivu oddělujícího jihoamerický kontinent od Ohňové země – Estrecho de Magallanes) (* 1840, +
27. 4. 1521), španělský mořeplavec portugalského původu, pocházel ze staré
šlechtické rodiny a již v mládí se zajímal o geografii a astronomii, jenž se
pokusil i neúspěšně studovat. Ve svých dvaceti letech se dostal poprvé
na moře a mimo jiné se v portugalských službách plavil v letech
1505–12 do Indie a na Molucké ostrovy. V roce 1510 byl dokonce povýšen
na kapitána, ale kvůli nevhodnému chování tuto hodnost záhy ztratil
a v roce 1514 byl propuštěn z portugalských služeb, protože ilegálně
obchodoval s Maury. Odešel tedy do Španělska, kde nabídl své služby
španělskému králi a předložil mu svůj plán plavby tzv. „západní cestou“ do
východní Asie. V úmyslu měl proplout předpokládanou úžinou
v Kolumbem objeveném kontinentu do Jižního oceánu a doplout až
k Moluckým ostrovům. Španělský král souhlasil a 20. 9. 1519 (mylně se udává i datum 10. 8.) vyplula ze Sevilly
flotila 5 chatrných lodí s 265 muži. Již od počátku měl Magalhães
problémy s posádkou, které však většinou tvrdě potlačil – zbouřence vysazoval na pustém ostrově, nebo je nechával
popravit, aby si zjednal respekt. V prosinci 1519 připlul k břehům Jižní
Ameriky a podél pobřeží plul půl roku dále k jihu a neustále hledal
domnělý průplav. Během zimování na 49°30´ j. š. musel potlačit vzpouru na třech lodích, avšak větší
pohroma přišla až v létě 1520, kdy loď Santiago ztroskotala v bouři a loď San Antonio dezertovala a vrátila se zpět do
Španělska. Konečně 21. 10. 1520 vpluly zbývající tři lodě do průlivu oddělujícího
od kontinentu Ohňovou zemí a 28. 11. 1520 se před nimi otevřel Jižní oceán.
Tento průliv pojmenoval Magalhães „průlivem Všech svatých“,
dnes však nese jeho jméno (Magalhãesův / Magallanesův průliv). Flotila pokračovala dále
na severozápad, avšak tak nešťastným kurzem, že minula všechny ostrovy v
Polynésii i Melanésii, a po 4 měsíce nemohla doplnit zásoby potravin a vody. Traduje
se, že muži byli již tak zesláblí, že by nepřežili bouřku, a proto Magalhães nazval z vděčnosti nový oceán
„Tichým“ pro jeho lidný a příznivý vítr. Dne 6. 3. 1521 doplnily lodě zásoby
na Mariánských ostrovech a 16. 3. dorazilo nyní už jen 150 mužů na Filipíny.
Na ostrově Cebu se Magalhães
zapletl do místních válečných sporů a 27. 4. 1521 byl na sousedním
ostrově Mactan zabit v bitvě. Zbývající část
výpravy pokračovala na Borneo a odtud bez řádného velení bloudila až na
Molucké ostrovy, kde nabrala koření (což byl vlastní cíl celé cesty). Torzo
výpravy na jediné zbylé lodi Victoria proplouvá pod
vedením kapitána Juana Sebastiána Elcana (baskicky:
Juan Sebastian Elkano) 6. 5. 1522 okolo Mysu Dobré
naděje a 6. 9. 1522 doráží posledních 18 zbídačených námořníků
po 3 letech od vyplutí do Španělska. S definitivní platností je tak
potvrzena kulatost Země, což hrdě zaznamenal jeden ze členů posádky Antonio Pigafetta ve své knize První cesta kolem světa: „Urazili
jsme 80 233 kilometrů a obepluli jsme svět! “.
(zpracoval
Rostislav Nétek, 2006)
 Chuquicamata je druhý největší
povrchový lom na měď na světě, zároveň se jedná i o největší světové ložisko.
Kromě rud mědi se zde těží i molybden (ročně 13 500 t), v malém množství
také uran, stříbro, selen ad. Název Chuquicamata
donedávna neslo také hornické město, které však muselo ustoupit rozšiřujícímu
se lomu a jeho 12 000 obyvatel bylo přestěhováno do 15 km vzdáleného
města Calama. Chuquicamata
se nachází v severní části Chile v provincii Antofagasta,
250 km
severozápadně od stejnojmenného provinčního střediska. Leží v nadmořské
výšce 2 830 m v drsné
pouštní oblasti Atacamy. Samotný lom má tvar jámy
ve tvaru elipsy terasovitě klesající do hloubky 810 m (na délku 4,3 km, na
šířku 3 km, plocha 13 km² a objem 11 km³). Lom produkuje ročně přes
600 tis. mědi, což je téměř 17 % celosvětové těžby, více se vytěží už jen v
lomu Escondida (700 tis. t mědi), který se nachází
asi 200 km jižně od Chuquicamaty. Zásoby Chuquicamaty
se odhadují na 6 mil. tun. Denně se v ní vytěží 350 000 t hlušiny a
160 000 t materiálu vhodného ke zpracování, ke zisku jednoho kilogramu
mědi je potřeba 260 kg jalového
materiálu a 150 kg rudy s 1%
obsahem mědi. V dole pracuje okolo 12 000 lidí.
Ložisko
je známo od starověku, již tihuanacká a posléze
incká kultura těžila v tomto místě rudy mědi na výrobu bronzových
nástrojů. Až do roku 1810 měla těžba mědi jen podružný význam (v r. 1810 se
vytěžilo 19 tis. t). Mezi lety 1820 a 1900 se v Chuquicamatě
vytěžilo 2 mil. t mědi a z
Chile se tak stal největším světový producent tohoto kovu. Ke konci 19.
století došlo k poklesu produkce v důsledku tzv. „ledkových válek“
mezi Peru, Bolívií a Chile. Až do roku 1966 vlastnily lom americké těžební
společnosti, poté byl lom zestátněn a jeho současným provozovatelem je státní
podnik CODELCO (Corporación del Cobre de Chile). CODELCO vytěží 64 % chilské mědi (přes
900 000 t ročně) a je největším světovým producentem. Mezi hlavní lomy
této firmy patří Chuqui, Radomiro
Tomic, Mina Sur.
Podle
z kvality se ruda z Chuquicamaty transportuje do
dvou odlišných hutí. Do závodu na zpracování sulfátu se vozí rudy šedavé
barvy, do závodu na zpracování oxidu surovina nazelenalá. Materiál obsahující
malé procento mědi se odváží na haldy. Vytěžený materiál z lomu vyvážejí
masivní naftové náklaďáky, které uvezou 200 až 360 t nákladu. Cesta
z lomu jim trvá bezmála 3 hodiny, za minutu spotřebují 2 l nafty. Cena těchto
náklaďáků se odhaduje okolo 2,7 mil. USD a jejich pneumatiky
o průměru 3 m stojí o 15 000 do 25 000 USD.
Lidská měřítka zde naprosto ztrácejí své hodnoty. Lom vážně znečišťuje
životní prostředí a jedovatý prach bývá příčinou mnoha nemocí (rakovina,
astma).
(zpracoval
Petr Vrána, 2005)
 Augusto José Ramón Pinochet Ugarte (* 25. 11. 1915 Valparaíso)
– bývalý chilský diktátor – se narodil v rodině celního úředníka.
Vojenskou kariéru nastoupil spíše z donucení, pod tlakem své matky a získal
si pověst spolehlivého důstojníka bez zájmu o politiku. Za vrchního velitele
chilské armády si ho v r. 1973 vybral prezident dr. Salvador
Allende Gossens. Poté, co
Allendeho socialistické reformy zavedly zemi do
hluboké hospodářské krize, provedla armáda v roce 1973 ozbrojený puč a do
čela vládnoucí junty se postaví generál Pinochet. Pinochetův vojenský režim organizoval rozsáhlé razie,
popravy a mučení tisíců Chilanů, v zemi řádily eskadry smrti, uvězněno bylo
na 250 000 lidí. Po celém Chile rostly koncentrační tábory, za dobu působení
vojenské junty zemřelo nebo "zmizelo" celkem 3 197 osob. Generál Pinochet uzavřel chilský parlament, zakázal všechny
politické strany a v roce 1974 se prohlásil prezidentem. Přesto se stal Pinochet národním
hrdinou – zejména díky radikálnímu ozdravení ekonomiky. V 80. letech ale
došlo k nepříznivému obratu. Chile se opět dostává do ekonomických potíží a Pinochet po neúspěšném referendu v roce 1988
odstupuje (ponechal si ale post vrchního velitele armády a doživotního
senátora). Do kongresových lavic tak ve Valparaísu
zasedl spolu s mnoha politickými představiteli, které jeho tajná policie
pronásledovala a mučila. V roce 1990 se Chile po sedmnácti letech
diktatury vrací k demokracii.
(zpracoval
Petr Kladivo, 2004, kráceno)
 Poušť Atacama (Desierto
de Atacama) se rozkládá na území Chile a Peru. Leží
v proláklině táhnoucí se rovnoběžně s Andami dlouhé kolem 1000 km
(průměrná šířka se pohybuje kolem 160 kilometrů). Atacama
je právem považována za nejsušší poušť světa: trpí nejen naprostým
nedostatkem srážek (existují dokonce místa, kde od začátku měření ještě
nepršelo), ale také silným slunečním zářením dosahujícím hodnot 1150 wattů na
m2. Typické
jsou obrovské rozdíly teplot mezi dnem a nocí (až 50°C) a velké
rozdíly v relativní vlhkosti vzduchu mezi jednotlivými místy (5–50 %).
Extrémní sucho způsobuje několik faktorů: Andy znemožňují přísun vlhkého
vzduchu z Atlantiku, proudění vzduchu na pacifickém pobřeží je zpravidla
rovnoběžné s pobřežím (vliv jihopacifické
anticyklóny), (studený) peruánský
mořský proud zabraňuje vzniku oblačnosti. K hlavním zdrojům vláhy
proto patří mlha, přívalové deště jsou spojeny s jevem El Niño a dostavují se zhruba jednou za 25 let.
I
v naprosto nehostinných oblastech žijí lidé: na jihu převažují malé
osady, na severu velká moderní města. Stopy lidské činnosti jsou v poušti patrné
velmi dlouho, lze nalézt i stopy po povozech staré 100 let. K dalším
lidským stopám patří geoglyfy, abstraktní vzorce či
stylizované postavy vryté do země či kamenů, jejichž stáří se odhaduje na
několik tisíc let. Mezi nejznámější patří Atamanský obr, vysoký 120 metrů.
(zpracoval
Kamil Kořínek, 2004)
 Alakalufové
V oblasti ostrovů a ostrůvků lemujících jižní pobřeží Jižní Ameriky
původně žili příslušníci tří indiánských kmenů. Na rovinatém severu Ohňové
země to byli Onové (Šilknamové),
kteří se živili hlavně lovem, kolem průlivu Beagle Jamanové (Jaganové), živící se
hlavně rybolovem, a na pevnině přiléhající k Ohňové zemi Alakalufové. Alakalufové
neznali zemědělství, tkalcovství, hrnčířství ani kovy. Byli to nomádi moře s
neuvěřitelným smyslem pro orientaci, výteční veslaři – denně urazili i 50 km.
Lovili tuleně, sbírali mořské měkkýše, živili se i rybolovem a na jaře jedli
ptačí vejce a písklata. Drsným přírodním podmínkám byli přizpůsobeni i fyziologicky
– větší vrstva podkožního tuku, vyšší tělesná teplota, zvláštnosti
v metabolismu. Oděv si vyráběli z tulení či vydří kožešiny. Zdobili
se různými náramky a náhrdelníky z mušliček, drápů a zubů. Na jednom
místě se nikdy dlouho nezdrželi. Stavěli si z tenkých pružných kmínků a
větví nahoře svázaných liánami kopulovité chýše uprostřed vysoké 2 m, jejich
konstrukci kryla kůže tuleňů a větší kusy kůry, na zemi byla silná vrstva
větví a listí. Evropané objevili Alakalufy na
počátku 16. století. Španělé nevystupovali proti
Indiánům tak tvrdě a nemilosrdně jako bílí v Severní Americe,
neusilovali o jejich úplné vyhubení. Zpočátku se vlastně ani nikdo nezajímal
o to, kolik indiánů v oblasti Magalhaesova
průlivu žilo. Oni sami se bílým lidem spíš vyhýbali. Od konce 18. století
jezdilo za Alakalufy pár badatelů a vědců.
Převládal názor, že jsou líní a hloupí, primitivní a jedí syrové maso.
Spočítat se dali jen obtížně, spíš jen odhadnout, protože byli neustále na
cestách. Situace se změnila až v 19. století po vzniku nezávislé
Argentiny a Chile. Nové státy chtěly vytěžit maximum ze strategického významu
oblasti (z hlediska světové lodní dopravy) a navíc je lákaly i přírodní
zdroje (mramor na ostrově Cambridge, dřevo cypřišů, nafta, zlato, půda pro
chov ovcí). Noví osadníci (běloši a mestici) se dostali s Alakalufy do bližších obchodních styků. Výměnou za
kožešiny jim nabízeli potraviny a různé nářadí – ale bohužel i cigarety,
alkohol a evropské oblečení (zvýšení nemocnosti – ve stále vlhkém prostředí
byly tradiční kožešiny vhodnější). Časem byli indiáni donuceni usadit se na
jednom místě, hlásit jména narozených dětí na matrice, posílat je do školy a
žít v dřevěných domech. To se jim stalo osudným – změna byla příliš náhlá a
kulturní rozdíly příliš hluboké. Od poloviny 19. století začal počet Alakalufů prudce klesat (vymírali hlavně na TBC),
v roce 1850 jich ještě žily 3000, v roce 1950 už jen 100, dnes jsou
považovaní za vymřelé.
(zpracovala Šárka Voborníková, 2004, redukováno)
 Národní
park Torres del
Paine (Parque Nacional
Torres del Paine) se nachází
v nejjižnější části státu a hraničí s antarktickou oblastí. Jeho
rozloha je 1630 km2. Turistická sezóna je od listopadu do března,
kdy je mírnější klima. Srážky jsou charakteristické hlavně pro západní
sektor. V mnoha místech parku jsou vytvořena vyhlídková místa odkud jsou
vidět nádherné přírodní scenérie. Národní park byl zřízen v roce 1959 a
v roce 1979 se stal přírodní rezervací UNESCO. Majestátné jsou žulové
masivy vysoké kolem 3000 m, tvarované v minulosti ledovcem. Jejich až
1000 m vysoké srázy dodávají parku jeho jedinečný ráz. Ve středních
nadmořských výškách lze vypozorovat typickou vegetaci amerických andských
prérií. Kolem jezer najdeme dubové lesíky a v oblastech ledovců tundru.
Zajímavá je pochopitelně i fauna parku.
(zpracoval
Petr Hanus, 2003, zkráceno a jazykově upraveno, 2003)
 Punta Arenas je jedno z
nejjižnějších měst na světě. Už v polovině 19. století tu stávala opevněná
tvrz, která měla chránit obchodní trasy na západní Ameriky. O pár desítek let
později tady zavládl velkolepý rozmach, protože na severu kontinentu bylo
objeveno zlato a po zdejší námořní cestě mířily lodě plné nadšených pasažérů,
kterým zamotala hlavu zlatá horečka. Po otevření Panamského průplavu však
věhlas města poněkud pohasl. Z dob největší slávy se však v Punta Arenas zachovala celá
řada honosných budov mnoha významných obchodníků. Nejobdivovanější stavbou je
Casa Braun-Menéndez nebo
zdejší katedrála. V domech, jejichž interiéry jsou zpřístupněné turistům je
možné vidět okázalé vnitřní vybavení, fresky, dobový nábytek i další
zajímavosti. Punta Arenas
je výborných výchozím místem k výletům do národního parku Torres
del Paine. Součástí
nezkažené přírody jsou vzácné druhy zvěře, žijí tu například pumy, šedé
lišky, plameňáci nebo kondoři.
(zpracoval
Vladislav Lukáš, 2003)
 Národní
park Lauca (Parque Nacional
Lauca) na
severu země má rozlohu 1379 km2. Jde o jeden z nejvýše
položených parků světa (až 4500 m n. m.). Park je otevřen celoročně a má
dobrou turistickou vybavenost včetně husté sítě mezinárodních silnic. Kdysi
na vodu bohatá oblast byla v důsledku budování železnice přeměněna
stavbou přehrady na jezeře Lauca, která vyvolala
zaplavení mnoha lesů a četné sesuvy. 1970 se oblast stala národním parkem,
ale již v roce 1959 byla prohlášena za přírodní rezervaci. V parku
sídlí indiáni Ajmarové, živící se chovem ovcí a
řemesly. Z pouštního plató vystupují výrazné sopečné vrcholy (vysoké až 6 000
m) s pokrývkou sněhu. Jihovýchodní část parku je známa sladkovodními jezery a unikátními bažinami.
V oblasti žije přísně chráněná lama huanaco,
kondor, divoká kočka, aj. Vegetace přechází od kaktusů vyšších nadmořských
výšek po rostliny stepních plošin.
(zpracoval
Petr Hanus, 2003, zkráceno, obsahově a jazykově upraveno, 2003)
souostroví
Juana Fernándeze (Archipiélago
Juan Fernández) Příběhy Robinsona Crusoe
zpracované Danielem Dafoe byly inspirovány osudy
námořníka Alexandra Selkirka, autor je ale přesunul
do Karibiku. Ve skutečnosti se odehrály na území
dnešního Chile. Tehdy neosídlený ostrov, na kterém Angličané námořníka Selkirka vysadili v roce 1704, leží
v souostroví Juana Fernándeze, které se
nachází mezi 80° až 78° 47' západní délky a 33° 36' jižní šířky a je 650 km
vzdálené od chilské pevniny. Vulkanické souostroví objevil Španěl Juan Fernández
v roce 1574 a tvoří ho 3 ostrovy: Isla
Robinson Crusoe (93 km2), Isla
Marinero Alexandr Selkirk
(85,5 km2) a Isla Santa Clara (5 km2). Oba větší ostrovy jsou
mimořádně vysoké (Cerro el
Yunque na Robinson Crusoe
má 917 m n. m., Cerro los Inocentes
na A.S. dokonce 1650 m n. m.). Ostrovy byly kolonizovány v roce 1877,
obyvatelstvo se koncentruje v osadě San Juan Bautista na R.C. (asi 1600 obyvatel), na ostrově A. S.
žije jen několik jednotlivců v osadě Rada de La Colonia.
Z okolního moře se údajně získávají nejkvalitnější a největší langusty
na světě. Od roku 1935 tvoří ostrovy národní park (1977 biosférická
rezervace UNESCO).
(s
využitím Kalousek, O.: Za Robinsonem Crusoe, Lidé a
Země, č. 12/1993, str. 757)
|
