|
 Rafael Leónidas Trujillo Molina (* 24. 10. 1891 San Cristóbal, + 30.
5. 1961) vládl Dominikánské republice v letech 1930–1961 jako vrchní velitel
ozbrojených sil (formální hlavou státu – prezidentem – byl v letech 1930–1938
a 1942–1952). Pocházel z chudé mulatské rodiny. V době, kdy Dominikánskou
republiku okupovaly Spojené státy (1916–1924), vstoupil do Národní gardy,
která byla pod vedením amerického námořnictva připravována jako síla, která
bude v zemi po odchodu Američanů udržovat pořádek. Rychlý postup na služebním
žebříčku završil v roce 1930 svržením prezidenta Horacia Vásqueze. Zrušil
všechny ústavní svobody včetně svobody tisku a zakázal činnost odborů a
politických stran. Všechna důležitá místa ve státní správě a
v hospodářství obsadil příslušníky své rodiny, Dominikánská republika
byla nadále spravována jako jeho soukromý majetek. Svým spoluobčanům vnutil
kult (vlastní) osobnosti, který je všeobecně hodnocen jako nejpropracovanější
a nejsilnější na celém světě – i ve srovnání se Stalinem nebo Hitlerem:
hlavní město Santo Domingo, které nechal prakticky znovu vybudovat poté, co
bylo zničeno hurikánem, přejmenoval na Ciudad Trujillo, nejvyšší horu
pojmenoval Pico Trujillo, v každé vesnici dal vztyčit vlastní sochu.
V roce 1937 vydal
Trujillo rozkaz k zastřelení mnoha tisíců Haiťanů, kteří žili v Dominikánské
republice. Za tento čin sklidil ostrou kritiku celého světa. Aby ukázal
dobrou vůli, nabídl útočiště asi 100 000 uprchlíkům z Evropy, zejména Židům,
kteří prchali před nacisty. Nebylo to milosrdné gesto, ale předem stanovený a
promyšlený plán, který měl sloužit k „zesvětlení obyvatelstva“. Jen 10 %
uprchlíků si s sebou smělo přivést své rodiny. Sňatky emigrantů s domácí
populací měly podpořit ono kýžené zbělení populace.
Díky deklarovanému
antikomunismu se Trujillo zpočátku těšil podpoře Spojených států, část
domácího obyvatelstva si získal ambiciózními stavbami komunikací a
infrastruktury i podporou zahraničních investic, které vydával za důkaz
prosperity země. Neobratná zahraniční politika přivedla zemi do izolace,
vraždy a únosy politických oponentů i podezření, že Trujillo stál za
neúspěšným atentátem na venezuelského prezidenta, vedly k vyhlášení
ekonomických sankcí proti Dominikánské republice, v roce 1960 dokonce k
přerušení diplomatických styků s většinou amerických států.
V 50. letech prudce
poklesla Trujillova domácí popularita, zejména v souvislosti
s ekonomickými potížemi a s řadou afér vládnoucího klanu
– např. vraždou sester Mirabalových a Galíndezovou aférou. Jesús de
Galíndez byl baskický exulant, který původně věrně sloužil režimu a zároveň
pracoval jako agent CIA. Později v USA napsal knihu „The Age of
Trujillo“, ve které rozkryl mechanismy dominikánské diktatury. Několik dní
před vydáním knihy byl v New Yorku unesen, jeho další osudy se nikdy
nepodařilo vypátrat. Pravděpodobně byl propašován do Dominikánské republiky a
popraven. V květnu 1961 byl Trujillo zastřelen svými vlastními vojáky.
Moc nakrátko uchopil jeho syn Ramfis Trujillo, který byl po brutálních
represích proti všem domnělým spiklencům odpovědným za otcovu smrt svržen a
přinucen emigrovat. Trujillův režim byl oficiálně odsouzen, jeho sochy byly
strženy a geografické názvy obsahující jeho jméno byly změněny, přesto se ale
bývalí Trujillistas (prominenti režimu) udrželi u moci až do 90. let 20.
století.
(doplněno podle
práce Kateřiny Polachové, 2005)
 sestry Mirabalovy Patria Mercedes Mirabal (* 27. 2. 1924,
+ 25. 11. 1960), Minerva Argentina Mirabal (* 12. 3. 1926, + 25. 11. 1960) a
Antonia Maria Teresa Mirabal (* 15. 10. 1936, + 25. 11. 1960) patřily k
předním odpůrcům Trujillova režimu v Dominikánské republice. Mnohokrát byly
vězněny, to je ale v jejich protitrujillovských postojích spíše utvrdilo.
Diktátor nakonec došel k přesvědčení, že jediný způsob, jak je umlčet, je
jejich fyzická likvidace. 25. listipadu 1960 poslal vražedné komando, které
sestry přepadlo a ubilo, když se neozbrojené vracely z návštěvy svých
uvězněných manželů. Trujillo se domníval, že tím je problém jednou pro vždy
vyřešen, reakce obyvatel Dominikánské republiky, uvyklých po 30 letech jeho
vlády na leccos, ale byly nečekaně prudké – a nepochybně přispěly k pádu
diktatury. V prosinci 1999 Valné shromáždění OSN vyhlásilo výroční den vraždy
– 25. listopad – mezinárodním dnem za odstranění násilí vůči ženám.
 Santo Domingo, dvoumilionové hlavní město
Dominikánské republiky, leží v ústí řeky Ozama do Karibského moře. Jedná
se o nejstarší souvisle osídlené „evropské“ město v Americe. Bylo
založeno mezi lety 1496 a 1498 pod názvem Santo Domingo de Guzmán bratrem
Kryštofa Kolumba Bartolomeem. Stalo se vzorem pro výstavbu dalších
koloniálních sídel v Novém Světě. V roce 1508 bylo Santo Domingo
prohlášeno městem. S rozvojem města je spojena řada prvenství – poprvé na
západní polokouli v něm vybudovali pevnost (Fortaleza Ozama),
nemocnici (hospital de San Nicolás de Bari), katedrálu (Primada de América),
klášter (Monasterio de San Francisco). V roce 1538 byla v Santo
Domingu založena první univerzita v Americe. Byla pojmenována po sv.
Tomáši Akvinském a existuje dodnes (Universidad Autónoma de Santo Domingo).
Obyvatelé Santo Dominga
věří, že jejich katedrála se stala místem posledního odpočinku objevitele
Ameriky Kryštofa Kolumba. Jeho ostatky (autenticita je ale sporná – i Kubánci
a Španělé si činí nároky) byly v roce 1990 přeneseny do Kolumbova majáku
(Faro a Colón).
 Taínové, indiáni z kmene Aravaků, byli původní
obyvatelé Hispanioly. Na ostrov přišli z oblasti dnešní Venezuely v
polovině třetího tisíciletí před naším letopočtem. Nově osídlený ostrov
nazvali Haiti. Slovo „taino“ znamenalo v indiánské řeči dobrý nebo vznešený a
život těchto indiánů tomuto slovu přesně odpovídal. Nejen že byli velmi
pohostinní a milí ke Španělům, ale také nikdy nebojovali mezi sebou.
Předpokládá se, že na konci 15. století žilo na ostrově okolo 400 000 indiánů
tohoto kmene, kteří byli velmi dobře organizovaní.
Skutečnou katastrofou
se pro ně stalo objevení a kolonizování ostrova Evropany. Masově vymírali na
nově zavlečené choroby a při otrocké práci na nové španělské pány. 25 let od
příchodu Španělů na ostrov zde žilo pouze 50 000 původních obyvatel a za méně
než jedno století byli téměř vymazáni z povrchu zemského. Moderní historici
označují chování tehdejších Španělů jako genocidu. Ti, kterým se podařilo
uprchnout, přežívali hluboko v nedostupných horách. Vzhledem k tomu, že
conquistadoři s místními ženami žili a měli s nimi děti, koluje ještě dnes v
žilách Dominikánců původní krev indiánů, a zachovaly se i některé původní
rituály. Vymírající indiány nahrazovali Španělé a posléze i Francouzi dovozem
otroků z Afriky.
(zpracovala
Kateřina Polachová, 2005)
 Enriquillo (též Enrique nebo Henriquillo) byl
jediným indiánským vůdcem, který se úspěšně postavil Evropanům. Pocházel
z náčelnické rodiny a byl vychováván mnichy v klášteře San Francisco. Už
jako dospělý utekl a ujal se vlády nad svým kmenem. V roce 1519 zdědil
území Enriquillova kmene Španěl jménem Valenzuela. Jeho kruté zacházení
s domorodci (přestože mu poskytovali vše, co byli podle španělských
zákonů povinni) vyústilo v několik Enriquillových stížností, španělské
úřady na ně ale vůbec nereagovaly. Následně Enriquillo uprchl s malou
skupinou indiánů do hor u jezera, které dnes nese jeho jméno. Valenzuela se
svými lidmi na něj zaútočil, byl ale poražen. Neúspěšně skončily i další
španělské trestné výpravy ¨v následujících 13 letech. V roce 1533
uzavřel zmocněnec španělského krále, generál Barrio-Nuevo, s Enriquillem
mírovou smlouvu, podle které se stal dědičným princem polonezávislé indiánské
rezervace. Indiánskou komunitu ale během následujících 10 let zdecimovala
epidemie neštovic, poslední zmínky o ní se objevují v roce 1544.
 Jezero Enriquillo Dnešní ostrv Haiti vznikl před 10 mil.
lety kolizí dvou paleoostrovů. Jižní byl součástí karibské litosférické desky
a postupně se posouval podél rozhraní se severoamerickou litosférickou deskou
na východ. Při kolizi se vytvořila dvě souběžná horská pásma přesahující 2000
m a mezi nimi mělký mořský průliv. V dobách ledových při ústupu mořské
hladiny průliv zanikl, před 6 000 lety ale byla jeho východní část opět
zatopena mořskou vodou a vznikl 85 km dlouhý a více než 15 km široký mořský
záliv v oblasti dnešního údolí Neiba. Záliv existoval asi 1 200
let, poté byl uzavřen usazeninami přinášenými řekou Rio Yaque delta Sur.
Vzniklé jezero bylo postupně vyslazováno a jeho hladina se zvýšila asi o 15
m. Ještě při příchodu Evropanů je popisováno rozsáhlé sladké jezero nezývané
domorodci Hagueibon. V následujících 500 letech hladina jezera rychle
klesala a jezero se rozpadlo na dvě oddělené vodní plochy – Lac Azuéi (nebo
Etang Saumatre) na území Haiti a Lago Enriquillo na území Dominikánské
republiky. Pokles hladiny dosáhl v případě jezera Enriquillo 60 m (jeho
hladina je 45 m pod úrovní moře) a byl zastaven v 50. letech 20. století
vybudováním umělého kanálu (canal Cristóbal) přivádějícího do jezera vodu
z řeky Yaque. Velmi rychle vzrůstá salinita jezera (v roce 1983 ještě 36
‰ ppt, v roce 2003 už 110 ‰) a také se zmenšuje jeho rozloha (1968: 280
km², 2003: 160 km²).
 Juan Pablo Duarte y Diez (* 26. 1. 1813 Santo Domingo, + 15. 7.
1876 Caracas) je považován za “otce-zakladatele” Dominikánské republiky,
přestože nikdy nebyl jejím formálním politickým vůdcem ani jedním
z dlouhé řady jejich caudillů. Ostatně na výkonného politika byl tento
asketický idealista a opravdový vlastenec až příliš principiální. Pocházel
z prominentní santodomingské rodiny, která mu umožnila vzdělání
v Evropě. Když se vrátil do své vlasti okupované od roku 1821 černošskou
a frankofonní Haitskou republikou, byl šokován jejím stavem a rozhodl se
založit tajné hnutí odporu proti haitskému jhu. Bylo nazváno La Trinitaria
(Trojice), protože původních 9 členů bylo organizováno do 3členných buněk,
které z konspirativních důvodů pracovaly samostatně a s minimálními
kontakty. Protihaitské hnutí postupně sílilo a po prozrazení části buněk se
přetransformovalo do nové organizace La Filantrópica. V roce 1843 byl
přinucen haitským režimem k emigraci, které využil k hledání
podpory pro dominikánské separatisty v Kolumbii a Venezuele.
V zahraničí byl i v době, kdy hnutí, které inicioval a vedl,
vyvrcholilo vyhlášením nezávislosti Dominikánské republiky. Do země se vrátil
13. 3. 1844, krátce byl členem nejvyššího mocenského orgánu země – vládní
junty – a také velel dominikánské armádě. Na tento post se ale povahově
příliš nehodil a záhy z něj byl odsunut na místo guvernéra severního
regionu Cibao (s centrem v Santiago de los Caballeros). V červenci 1844
mu byla nabídnuta funkce prezidenta republiky, Duarte ale její přijetí
podmínil souhlasem obyvatelstva ve svobodných volbách. Po Santanově převratu
byl přinucen opět k odchodu do emigrace. Šance na návrat se naskytla až
po obnovení republiky v roce 1865, nakonec k němu ale už nedošlo –
jednak kvůli odporu části dominikánských politiků, jednak kvůli znechucení
z tristních politických poměrů. Jako 63letý zemřel osamocený Duarte ve
venezuelském Caracasu, na dominikánskou půdu se jeho ostatky vrátily
v roce 1884. Duarte je autorem dominikánské vlajky a je po něm
pojmenována nejvyšší hora Dominikánské republiky i celého Karibiku – Pico
Duarte.
Trojí
vyhlášení nezávislosti
Ostrov Hispaniola se
stal první španělskou kolonií v Novém Světě a v prvních
desetiletích byl také správním centrem všech nových španělských držav. Od
poloviny 16. století ale kolonie ekonomicky upadala a vylidňovala se,
kolonisté odcházeli na americkou pevninu. Západní část ostrova osídlili
francouzští osadníci, k jejímu formálnímu oddělení došlo v roce
1697. Pod španělskou správou zůstala jen východní část ostrova, i tu ale
Španělé po dalších 100 letech (1795) postoupili Francii. To už ale ve
francouzské části probíhalo povstání černých otroků a svobodných mulatů,
které vyústilo ve vyhlášení nezávislé republiky Haiti (1804). Haiťané
ovládali východní část ostrova až do roku 1809, kdy bylo toto území dobyto
španělským a anglickým vojskem a vrátilo se pod španělskou správu. Ve
skutečnosti se Španělé o dění v kolonii příliš nezajímali a druhé období
jejich vlády na ostrově je příhodně označováno La España Boba.
Dne 1. prosince 1821 vyhlásili obyvatelé
východní části ostrova poprvé nezávislost: nový stát dostal poněkud paradoxní
název „Nezávislý stát (ve) španělské části Haiti“ a kvůli obavám
z haitské intervence se rozhodl připojit ke Kolumbii. Ještě než mohl být
tento plán realizován, po pouhých 9 týdnech nezávislosti, ale haitské oddíly
překročily hranice a zemi na následujících 22 let okupovaly.
 Haitská intervence vedla
k emigraci místních elit a k násilnému pofrancouzšťování španělsky
mluvících kreolů, přesto se až do roku 1838 neobjevila žádná významnější
organizovaná protihaitská opozice. Vznikem hnutí La Trinitaria se situace
postupně měnila, organizace ale neměla masovou základnu a její vliv se
omezoval se na vzdělané kruhy městského obyvatelstva. Výrazným podmětem
k její aktivizaci se stala až haitská revoluce v roce 1843, ve
které byl svržen diktátor Jean Pierre Boyer. Nový haitský vůdce Charles
Rivière-Hérard potřeboval, podobně jako jeho předchůdci, určitý čas na
eliminaci protivníků a konsolidaci a své moci. Obával se zejména neloajality
haitského správního aparátu ve východní části ostrova, zaútočil i na
trinitáře, které podezříval ze spolupráce s liberálními haitskými
politiky. V prosinci 1843 se trinitáři rozhodli využít příležitosti a
urychlit plány protihaitského povstání a v únoru 1844 je, přestože vůdce
odporu Duarte byl v té době v emigraci, pod vedením zbývajících
dvou „otců-zakladatelů“ Dominikánské republiky (Francisco del Rosario Sánchez
a Ramón Mella) zahájili. Dne 27. února 1844
– ten je dnes slaven jako den nezávislosti – rebelové bez většího odporu
obsadili haitskou pevnost nad řekou Ozama v Santo Domingu. Do dvou dnů
se Haiťané z města zcela stáhli. Nově vytvořená Dominikánská republika
si ale musela nezávislost vybojovat ve vleklé válce se svým západním sousedem,
navíc mezi jejími vůdci se brzy rozhořel ostrý boj o moc, ve kterém příliš
idealističtí „otcové-zakladatelé“ podlehli pragmatickému generálu Pedru
Santanovi. Ten uzurpoval diktátorské pravomoci a dovedl mladou dominikánskou
armádu v vítězství nad haitskými vojsky (v prosinci 1845), ve
vnitřní politice ale zahájil dlouhou tradici korupce, politicky motivovaných
vražd a nedemokratické vlády, které byly pro Dominikánskou republiku
v následujícím období charakteristické.
Trvalým problémem státu
bylo vedle vnitřní nestability i stálé nebezpečí vojenské intervence Haiti.
Satana hledal (podobně jako jeho předchůdci v roce 1821) bezpečnostní
záruky v podobě připojení země k některé světové mocnosti. Poté, co
ztroskotala jednání s Francií a USA, přijal Santanův režim 18. března
1861 statut španělské kolonie. Obnovená španělská vláda se ale nedokázala
poučit z dřívějších chyb a velmi brzy ztratila podporu obyvatelstva.
V srpnu 1863 vypuklo protišpanělské povstání, které skončilo 16. května 1865 opětovným
vyhlášením dominikánské nezávislosti.
|
