|
|
|
hlavní město: Ottawa
|
jazyky: angličtina (úř.)
57,8 %, francouzština (úř.) 25,7 % (v Quebeku 86,9 %), čínština 2,8 %, italština 1,6 %,
němčina 1,5 %, paňdžábština 0,9 %, …, čeština 24,8 tis.
(sčítání 2001). V provincii Nunavut
jsou úředními jazyky i inuktitut a inuinnaqtun, v Severozápadních teritoriích vedle
angličtiny a francouzštiny dalších 9 indiánských a inuitských
jazyků
|
|
typ státu: parlamentní monarchie, království (Comm.), federace
|
správní
členění: 10 provincií, 3 teritoria
|
|
|
|
národnosti: etnický původ (je možné
přihlásit se současně k několika): kanadský 39,4 %,
anglický 20,2 %, francouzský 15,8 %, skotský 14,0 %, irský 12,9 %, německý
9,3 %, italský 4,3 %, čínský 3,7 %, ukrajinský 3,6 %, indiánský (First Nations) 3,4 %,
holandský 3,1 %, polský 2,8 %, … český samostatně 24,9 tis.,
český v kombinaci s dalším 55,0 tis. (sčítání 2001)
menšiny (visible
minorities, nepočítají se k nim domorodci):
celkem 13,4 % kanadské populace, zejména Číňané 3,5 %, Indokanaďané 3,1 %, černoši 2,2 %, Filipínci
1,0 %, Latinoameričané 0,7 %, z jihovýchodní Asie 0,7 %, Arabové
0,7 %; nejmenší podíl menšin v Nunavutu (0,8
%), největší v Britské Kolumbii (21,6 %, ve Vancouveru
36,9 %), ve které je také nejvyšší podíl Číňanů (9,4 %),
obyvatel z jihovýchodní Asie (5,4 %) a Filipínců (1,7 %),
nejvyšší podíl černochů je v Ontariu (3,6 %) (sčítání
2001)
domorodci (aboriginal
peoples): celkem 3,2 %, z toho indiáni (First Nations) 2,0 %, Métisové 1,0 a Inuité 0,2 %,
nejvyšší podíl domorodců mají Nunavut (85,2
%), Severozápadní teritoria (50,5 %), Yukon (22,9
%), Manitoba (13,6 %, z toho 5,1 % Métisové), Saskatchewan (13,5
%, z toho 4,5 % Métisové) (sčítání
2001)
|
|
náboženství: katolíci (včetně starokatolíků a polské národní
katolické církve) 43,2 % (v Quebecu 83,2 %),
ostatní křesťané 30,8 % (sjednocená církev (United
Church of Canada) 9,5 %, kanadští anglikáni (Anglican
Church of Canada) 6,8 %, baptisté 2,4 %, luteráni 2,0 %,
presbyteriáni 1,4 % atd.), muslimové
2,0 %, židé 1,1 %, buddhisté 1,0 %, hinduisté 1,0 %, sikové 0,9 %, obyv. bez vyznání 16,2 % (sčítání 2001)
|
|
|
|
HDP/obyv.: 31 500 USD (2004)
|
měna: 1 kanadský dolar (CAD)
|
|
|
|
 Kanadská královská jízdní policie (Royal Canadian Mounted
Police / Gendarmerie royale
du Canada) vznikla
jako Severozápadní jízdní policie (North West Mounted
Police) 23. 5. 1873. Založil ji první kanadský premiér sir John A.
Macdonald. Jejím úkolem bylo hlavně chránit hranice a bojovat proti
pašerákům alkoholu, vedle toho dopravovat potraviny lidem
v odlehlých oblastech, roznášet poštu, dopravovat blázny do blázince, vést
záznamy o počasí, hasit požáry a provádět sčítání obyvatelstva.
Policejní sbor tvořili především veteráni z války Severu proti
Jihu, k nim se přidali prostí kanadští farmáři různých
národností. Král Eduard VII. udělil jízdní policii 24. 6. 1904
“královský” titul, vznikla tak Královská severozápadní jízdní policie (Royal North West Mounted Police). Až 1. 2. 1920 se objevilo
současné pojmenování – Kanadská královská jízdní policie.
Červené
britské uniformy vzbuzovaly u domorodců respekt, proto také byly vzorem
pro uniformy kanadské jízdní. Uniforma měla zdůrazňovat sílu a
hlavně měla být jednoznačně odlišná od modrých amerických
vojenských uniforem. Podle britského vzoru byl převzat i vojenský
řád, disciplína a zbraně – pušky a šavle. Uniforma má podobně
jako u nás různé podoby podle hodnosti, počasí, příležitosti a
dokonce i podle kulturní a náboženské tradice majitele, protože k jízdní
polici se mohou přihlásit lidé různé národnosti (např. sikhové mohou nosit turban). Každodenní uniforma se
opět liší podle hodnosti. Klasický je modrý kabát s šedou nebo
bílou košilí (bílou nosí důstojníci) doplněnou tmavě modrou
kravatou. Tmavě modré kalhoty se žlutým pruhem jsou rovné, hlídkové boty
jsou kotníčkové, pokrývka hlavy je podobná čepici našich
policistů. Ceremoniální uniforma je odlišná a jistě je i více
známá. Liší se především výrazným červeným kabátem se
stojáčkem, říká se mu Red Serge. Kalhoty jsou opět tmavě modré se žlutým
pruhem, ale mají jezdecký střih. Boty jsou hnědé jezdecké. Typický
je světle hnědý klobouk se širokým plochým okrajem – stetson.
Kanadská
jízdní má pravomoc ve všech provinciích Kanady, mimo Ontario a Quebec. Území Kanady se dělí do 4 regionů, 16
divizí a 723 policejních okrsků. V 90. letech se angažovali i mimo
Kanadu – Haiti, Namibie, Kosovo, Východní Timor. Podle oficiálních zpráv k 1. 2. 2006 měla
jízdní policie 23 466 členů. Každý řadový policista je ve svém
okrsku autoritou.
Někdy
je kanadské jízdní přisuzováno motto „Vždy dostaneme svého muže“ (We always get
our man), ale pravdou je, že hlásají: „Obhajujte
právo“ (Maintiens le droit). Od každého kanadského jízdního policisty
můžeme očekávat disciplinovanost, smysl pro spravedlnost a snahu
pomoci svému občanu. Jejich posláním je boj proti zločinu a pomoc
občanům. Díky tomu všemu má kanadská jízdní vysokou mezinárodní
prestiž. Pokud někdo touží stát se policistou Kanadské královské jízdní
policie, jedinými podmínkami pro přijetí je kanadská státní příslušnost,
středoškolské vzdělání, znalost angličtiny a francouzštiny. Na
národnosti nezáleží, přijaty mohou být i ženy. Po přihlášení se na
přijetí čeká i několik let. Po přijetí následuje
intenzivní půlroční výcvik.
(zpracovala Lada Šudomová, 2006)
 Javorový
sirup Kanadský javor byl tradičním zdrojem cukru pro indiánské kmeny na
území jihovýchodní Kanady a severovýchodních Spojených států.
Sběrem javorové šťávy se zabývali již před příchodem
prvních evropských osadníků. Pomocí tomahavků nasekávali kůru
stromů, z nichž šťáva vytékala do nádob z březové
kůry. Nádobu poté vložili do duté klády a mezi horkými kameny ze
šťávy uvařili lahodný, hustý, tmavý javorový sirup. Američtí
kolonisté potýkající se s omezeným a nepravidelným přísunem cukru
z jihu začali využívat stejný zdroj, jen změnili technologii a
výrobu podstatně urychlili. K navrtávání stromů začali
používat kovové vrtáčky a k vaření měděné a železné
kotle. Dnes se sběr provádí
buď pomocí nádob zavěšených na každém stromě, nebo soustavou
sběrných hadiček, vedoucích přímo do varny uprostřed
lesa. K výrobě sirupu jsou využitelné 3 druhy javoru – javor
cukrový (Acer saccharum), javor červený
a javor černý, stromy musí být starší než 30 a mladší než 300 let.
Sběr probíhá přibližně od počátku března do
půlky dubna. Pro výtok šťávy je nezbytná noční teplota pod
bodem mrazu a denní teplota nad 0°C, čím větší je rozdíl teplot,
tím intenzivnější je výtok. Průměrně vydá jeden strom
50–100 litrů mízy, nárazově až 12 litrů za den. Ze 40
litrů mízy se vařením, koncentrováním a filtrováním získá 1 litr
sirupu. Hlavní oblasti sběru jsou Québec (70 %
produkce), jižní Ontario, New Brunswick,
Nova Scotia a přiléhající státy USA.
Centrem výroby javorového sirupu je oblast La Beauce
s městečkem Sainte-Marie. V této
části kanadského Québeku je
soustředěno asi 10 000 výrobců. Javorová šťáva obsahuje
vedle cukru minerální látky, přírodní organické kyseliny, vitaminy
a aromatické látky, které příznivě působí na lidský
organismus a pomáhají např. cukrovkářům snižovat podávané
dávky inzulínu (obsahuje pomaleji vstřebávaný cukr, čímž nedochází
k nárazům na činnost slinivky břišní). Kanada exportuje
ročně 34 tis. tun (147 mil.$) javorového sirupu do 40 zemí
světa. U nás se cena pohybuje okolo 100 Kč za 250ml láhev. Javorový
sirup nejlépe chutná na palačinkách, vaflích, francouzských toastech
či sušenkách, ve zmrzlině, koktejlech, v čaji, kávě,
ale také jako poleva na šunku, kuře či vepřové maso.
(zpracoval Lumír Sláma, 2005)
Kanadská jezera zaujímají dohromady asi
400 tisíc km², zhruba 4 % rozlohy země. Podle odhadů tvoří
spolu s vodou v řekách prakticky polovinu zásob povrchové
sladké vody na Zemi. Jezera v Evropě či ve Spojených státech
se jim mohou jen stěží rovnat čistotou vody. Jezera mají
vesměs společný ledovcový původ a všechna jsou geologicky
relativně mladá – v drtivé většině případů
vznikla teprve před 12 až 9 tisíci lety. Před dvanácti tisíci let
ještě pokrýval Kanadu pevninský ledovec s centry na
poloostrově Labrador, severozápadních okrajích Hudsonova
zálivu a v Kordillerách. Při svém postupu k jihu narušoval
zvětralinový plášť a povrchové vrstvy krystalického podloží
kanadského štítu. Exarací (ledovcovou erozí) se v reliéfu vytvořila
vanovitá údolí, v nichž se po ústupu ledovce shromáždila voda a dala
vzniknout jezerům. Poněkud odlišný původ mají největší
jezera, která se vyskytují podél linie ve směru severozápad – jihovýchod
od Velkého Medvědího jezera k oblasti velkých kanadských jezer.
Tato linie se kryje se západní a jižní hranicí kanadského štítu, který se zde
noří pod mladší, vodorovně uložené sedimenty prvohorního a
druhohorního stáří. Na kluesty a zlomy
v okrajové části štítu se váže výskyt rozsáhlých sníženin, jež se
po ústupu ledovce proměnila v jezera. K jezerům
tektonicko – ledovcového původu patří Velké Medvědí jezero,
Velké Otročí jezero, Athabasca, Winnipeg a celá pětice Velkých kanadských jezer.
Kromě značné rozlohy je charakterizuje také velká hloubka.
(zpracovala Andrea Komendová, 2005)
 Velké Otročí jezero / „Velké Slaveyské jezero“ (Great Slave Lake) je druhým
největším jezerem Severozápadních teritorií Kanady (po Velkém
Medvědím jezeře), pátým největším jezerem v Severní
Americe a desátým největším jezerem světa. Také je nehlubším
jezerem Severní Ameriky, jeho maximální hloubka dosahuje 614 metrů. Je
dlouhé 480 km a široké od 19 do 109 km. Zaujímá plochu 28 400 km²
v severní části teritoria. Jeho objem je 2090 km³. Jezero bylo
pojmenováno po indiánském kmenu Slavey, vžitý
český překlad je věcně chybný. Samotný název nicméně
dosud zachovává původní hláskování názvu kmene (Slave)
které bylo později (částečně i kvůli politické
korektnosti) změněno.
Jezero
je tektonicko – ledovcového původu a má velmi nepravidelný tvar. Dlouhé
severní a východní zálivy zasahují hluboko do tundry, kdežto západní
pobřeží je zalesněné. Jezero je splavné od července do
října. Na jižním pobřeží se těží bohatá ložiska olova, dále se
zde nachází zlato, síra a sádrovec. Velké Otročí jezero, spolu
s Velkým Medvědím jezerem a jezerem Athabasca
a složitou sítí jezer mezi nimi, je zbytkem jednoho postglaciálního jezera.
Jeho severní a východní břehy jsou zaříznuty do žulového okraje
Kanadského štítu. Jezero je napájeno řekami Slave
a Hay, které přitékají z jihu. Přítokem
řeky Slave je řeka Peace.
Z nejzápadnějšího cípu jezera vytéká řeka Mackenzie,
jeden z největších toků Severní Ameriky.
Objev
Velkého Otročího jezera je spjat
především se jménem Samuela Hearne
(1745–1792), britského objevitele a cestovatele nerozeného
v Londýně. V roce 1768 prozkoumal část pobřeží Hudsonova zálivu a v letech 1769–1772 podnikl
výpravu severozápadem s cílem objevit měděné doly popisované
Indiány. Jeho první pokus v roce 1769 ztroskotal, ale další pokus
v roce 1772 byl úspěšný, objevil nejen měď v povodí řeky
Coppermine, ale také „vystopoval“ tuto řeku do
Severního ledového oceánu. V průběhu této cesty prozkoumal
v roce 1771 i území okolo Velkého Otročího
jezera. Přesnější popis území přinesla až výprava Roberta Bella v roce 1899, která popsala území
z hlediska jeho nerostného potenciálu. Zlatá horečka sem však
přišla až v roce 1934, kdy bylo zlato objeveno ve vulkanické skále
západně od zátoky Yellowknife. Rok po tom
vzniklo město Yellowknife. Těžba rudy
zinku započala jihozápadně od jezera v letech 1964–1988 po
dostavbě železnice od Great Slave Lake do Pine Point a po konstrukci hydroelektrárny na řece Taltson. Počátek prosperujícího komerčního
rybolovu soustředěného k řece Hay
se datuje od roku 1945.
(zpracovala Andrea Komendová, 2005)
 Métisové patří spolu s Inuity a Indiány mezi oficiálně uznané původní
obyvatele Kanady. Je tak označována etnická skupina, která vznikla na
území dnešní Manitoby v 18. století díky
sňatkům francouzských a skotských obchodníků s kožešinami
s indiánskými ženami. Jedná se o výrazný domorodý národ, jenž je velkou
měrou zastoupen především v západní Kanadě.
V současné době se rozlišují dvě hlavní linie Métisů: první pochází z oblasti kolem Red River v Manitobě (míšenci Francouzů
s příslušníky kmenů Krí, Ojibwa, Athapascan či
Irokézů), druhá vznikla severněji míšením Skotů a Skandinávců
s příslušníky kmenů Athapaskan, Krí a s Inuity. Obě linie
se liší zejména náboženstvím: první je římskokatolická, v druhé
dominuje anglikánské náboženství. Oblast, kterou dnes Métisové
obývají, je poněkud širší: vedle tří prérijních provincií Kanady (Manitoba, Saskatchewan a
Alberta) žijí i v části provincií Ontario a Britská Kolumbie, v
Severozápadních teritoriích a v severní částí USA (Severní Dakota,
Montana). Tradiční jazyk Métisů – michif
– vznikl smíšením francouzštiny a indiánského jazyka krí,
v současnosti ho ale prakticky úplně vytlačila
angličtina. Počet Métisů žijících
v Kanadě se odhaduje na 300–700 tis., při sčítání
v roce 2001 se k métiskému původu
přihlásilo 292 tis. osob, nejvíce v provincii Alberta (66 tis., tj.
asi 2 % jejich obyvatel). Métisové byli uznáni za
domorodé obyvatelstvo Kanady až v roce 1982 a proces konkretizace jejich
práv vyplývajících z tohoto statutu ještě není dokončen –
teprve 31. 5. 2005 byla uzavřena mezi zástupci Métisů
a kanadskou vládou rámcová dohoda o samosprávě métiské
komunity. Zastřešující organizací kanadských Métisů
je v roce 1983 vytvořená Národní rada Métisů
(Métis National Council),
samostatně se organizují tzv. Inuit-Métisové na Labradoru (Labrador Metis Nation) a Métisové v Quebeku (Nation Métis Québec). Netiská
komunita se potýká s podobnými problémy, jako zbylé dvě domorodé
skupiny v Kanadě. Podle výsledků sčítání obyvatelstva
z roku 2001 Métisové značně
zaostávají za kanadským průměrem v úrovni vzdělání,
zaměstnanosti, ve vybavenosti domácností, naopak závislost na sociální
podpoře a různé sociálně patologické jevy (drogové závislosti,
kriminalita, sebevražednost mladé generace) jsou u této komunity
nadprůměrné.
(zpracoval Josef Bažant, 2005, přepracováno)
 Zlatá
horečka na Klondike (Klondike Gold Rush) – v roce 1896 byly na řece Klondike
(přítok Yukonu) objevena naleziště zlata.
Masový atak zlatokopů, který následoval, vstoupil do dějin jako
největší zlatá horečka pod názvem Klondike
Gold Rush (rush = spěch, chvat). Během dvou let po
objevení zlata dorazilo na Klondike na
čtyřicet tisíc mužů. Území, na kterém se nacházelo zlato bylo
sice na kanadském území, přístup k řece byl ale možný jen
z Aljašky. Zlatokopové dorazili lodí do aljašského
přístavu Skagway (dnes historický park Klondike Gold Rush National Historical Park).
Následně museli při vyčerpávajícím pochodu překonat
horské hřebeny na americko-kanadské hranici (rychlejší, ale
nebezpečnější, byl přechod hřebene Chillkoot,
druhou variantou byl pochod přes průsmyk White
Pass). Podle nařízení kanadské vlády museli
být zlatokopové vybaveni zásobami na celý rok. V průsmyku White Pass bylo možné
k přepravě nákladů použít koně a muly (namáhavý
výstup jich nepřežilo na 3 000 – dokonce zde mají pamětní
desku), později železnici. Při přechodu hřebene („Chilkoot Trail“) čekaly na
zlatokopy tzv. zlaté schody, strmé schodiště vysekané do ledu. Obě
cesty se spojily v Kanadě u Bennettova
jezera (Lake Bennett),
u kterého zlatokopové čekali na jarní tání, aby se mohli po řece Yukon dopravit do Dawsonu,
rychle rostoucího „logistického centra“ (přes arktické klima zde žilo v
době vrcholu zlaté horečky na 30 000 obyvatel).
Jen
málo zlatokopů našlo na Klondiku bohatství a
štěstí. Dobré dílce, kde se daly vyklepat zlaté valouny z
kořínků trav a stromů, byly zabrány na počátku zlaté
horečky. Zlato, které se nalézalo v podloží potoků a řek. se
muselo pracně kopat ve zmrzlé půdě. Práci ztěžovaly
v zimě silné mrazy, v létě byly problémy se
všudypřítomnými komáry. Těžilo se primitivním způsobem,
hlavně pomocí krumpáče, lopaty, pánve a rumpálu. Po roce 1900, kdy
zlatá horečka vrcholila, začaly zlato těžit velké důlní
společnosti pomocí mechanizace.
(zpracovala Hana Kremláčková, 2005, obsahově upraveno)
 Indiánské
totemy jsou v představách průměrného
člověka nerozlučně spjaty s každou indiánskou
osadou. Avšak stavění totemů je výsadou jen několika
indiánských kmenů žijících v úzkém pruhu na pacifickém pobřeží
Britské Kolumbie, na jihovýchodě Aljašky (ostrov Wrangell)
a v severní části státu Washington. Nejslavnějšími staviteli
jsou Kwakiutlové a Haidové;
k dalším patří Sališové, kmeny Nootka, Bella Colla, Cimšian a Tlingitové. Od roku 1930 stavějí totemy i jiné
kmeny, jde však o jakousi komercializaci – „propůjčení“ tradice za
účelem výdělku. Totem je skupina emblémů reprezentující klan,
jeho příbuzenský systém, dobrodružství, příběhy, práva a
výsady. Zobrazuje též mýtického prapředka, od něhož rodina odvozuje
svůj původ. Totemy nebyly nikdy uctívány. Jsou to emblémy, žádné
ikony, ani talismany. Všechny postavy jsou si co do důležitosti a
vertikálního postavení na totemu rovny. Zobrazováni jsou např. hromopták, kosatka, orel, vlk, medvěd, havran.
Totemy byly původně vyřezávány jako součást velkých
indiánských slavností – potlachů (Potlatch ceremony). Určení největšího i nejstaršího
totemu je problematické. Za nejvyšší uznávaný totem je považován 40metrový
totem v Kake na Aljašce.
Pravděpodobně nejstarší fragment totemu z roku 1838 je uložen
v Royal British Columbia
Museum ve Victorii. Nejsilnější totem o
průměru 1,8 m stojí v Duncanu na
ostrově Vancouver. K nejslavnějším a
nejčastěji navštěvovaným (ročně 8–10 milionů
návštěvníků) patří skupina totemů ve Stanley
Parku, ve Vancouveru.
(zpracoval David Konečný, 2004)
 Transkanadská
dálnice (Trans-Canada Highway) protíná Kanadu
v jižní části jejího území podél hranice s USA a prochází
hlavními městy 9 provincií. Dálnice spojuje (byť s pomocí
trajektu) město Victoria na ostrově Vancouver na s hlavním městem provincie Newfoundland a Labrador St. John's. Nejdelší
nepřerušovaný úsek celého systému je dlouhý 7 511 km a je považován
za nejdelší dálnici na světě. Její číslování není jednotné,
liší se podle provincií, jednotícím prvkem jsou označníky
v podobě bílého javorového listu na zeleném podkladu. Dálnice je
většinou dvouproudová, ve velkých městech, například
v Montrealu, může narůst počet pruhů až na 14 (2
krajní jsou odbočovací). V celé délce má dálnice zpevněný
povrch a až na jednu výjimku mimoúrovňové křížení se železnicí. Transkanadskou dálnici využívají hlavně kamiony.
Rychlost je omezena na 90 – 100 km/h, ve městech mnohdy na pouhých 30
km/h (kvůli školám).
(zpracovala Soňa Schaffnerová, 2004, doplněno)
 Canadian Pacific Railroad.
Příčinou stavby Canadian Pacific Railroad byla mimo jiné
i „dopravní nezávislost“ Kanady a Britského impéria na Spojených státech.
Tento důvod měl velké opodstatnění při přepravě
zboží z Británie do asijských kolonií a Číny – tudíž bylo
třeba postavit odpovídající spojení mezi západem (Vancouver)
a východem kontinentu. Dalším důvodem bylo zmenšení vlivu Spojených
států na pacifickém pobřeží Kanady (Britská Kolumbie) po koupi
Aljašky od Ruska v roce 1867. Nemalý podíl měla i začínající
zlatá horečka a příliv čínských obchodníků do Victorie (ostrov Vancouver).
Z těchto důvodů byla v roce 1872 podepsána
s Britskou Kolumbií smlouva o stavbě kanadské pacifické železnice.
V roce 1875 byl dostavěn úsek z Montrealu do Winnipegu,
na něž trať měla navazovat. 21. října 1880 byla odepsána
hlavní část smlouvy a o půl roku později byla stavba zahájena.
Na konci roku 1882 bylo dosaženo předhůří Skalistých hor, dále
následovaly komplikace spojené s hornatým terénem, byly stavěny
mosty a tunely. Na jaře 1884 se připojila i nepřízeň
osudu – byl zaplaven nově vybudovaný úsek trati v horách. Nejtěžším
úsekem byla část mezi Selkirk Summit a
řekou Columbia, kde trať zdolávala klesání 850 m na 75 km. Bylo
vybudováno 5 sirkových mostů a několik smyček. Dne 7.
listopadu 1885 byl v Orlím průsmyku (Eagle
Pass) zatlučen poslední hřebík stavby.
První vlak odjel z Montrealu po půl roce od dokončení a cesta
do Vancouveru trvala týden. V roce 1909 byla
upravena nebezpečná stoupání (až 4,4%), která se do té doby stala
obávanými místy pro strojvedoucí. V roce 1990 byl zrušen pravidelný spoj
z Montrealu do Vancouveru. Za 40 let po
postavení kanadské pacifické dráhy vzrostl počet obyvatel Kanady na
dvojnásobek (7,5 milionů). Malé osady Winnipeg,
Regina, Calgary a Vancouver se rozrostly na
statisícová města a samozřejmě se vyplatil původní plán
přepravy zboží z Británie do Asie.
(zpracoval Jan Heisig, 2004)
 Calgary stampede Zakladatelem
Stampedů se stal Guy
Weadick (+ 1952), který proslul uměním
zacházet s lasem při kovbojské práci. Jeho snem bylo založit
tradici kovbojských slavností, představení s obsahem: jízda na
neosedlaném koni, závody vozů tažených dvěma páry koní a
později i rodeo. Závody koňských dvojspřeží se poprvé konaly
již v roce 1920. Tyto prosté, dřevěné vozy, tzv. Chuck vagons, se
původně v Americe používaly k přepravě potravin
a zboží od jedné usedlosti ke druhé. Název soutěží zvaných Stampedy pochází ze španělského slova „estampida“, panika. Vlastnímu zahájení slavností
předchází celá řada přidružených akci, např. průvod
alegorických vozů městem, který zobrazuje počátky těžby
ropy v Calgary, průjezd Kanadské jízdní policie a Indiánů
městem, vystoupení folklórních tanečních skupin, prohlídka
indiánské vesnice atd. Vlivem Stampedů se
stalo město Calgary rázem známé po celé Kanadě a USA. Vlastní
závody vozů tažených koňmi se staly vzrušující a napínavou
podívanou. Jednotlivé disciplíny získaly pevně stanovená pravidla a
staly se vyhledávanou činností mnoha lidí.
(zpracoval Petr Bárta, redukováno)
 Národní park Jasper se rozkládá
se na ploše 10 875 km2 v jihozápadní části Alberty na
východních svazích kanadských Skalistých hor. Park je vzdálen asi 370 km od Edmontonu, hlavního města provincie. Klima je
charakterizována průměrnou lednovou teplotou –12,2°C a
červnovým max. 15,6°C, roční úhrn srážek činí asi 510 mm. Park
vznikl v roce 1907, kdy lidé objevili krásu zdejšího prostředí,
kterou dokázali do té doby ocenit pouze lovci kožešinové zvěře
(nejznámějším byl Jasper Hawes
– odtud jméno parku). Krajina má klasické horské vzezření.
Charakterizují jej úzká a hluboce zaříznutá údolí, skalní útesy, jezera
ledovcového původu a samotné ledovce (Columbia s plochou povrchu
300km2). Protéká jím řeka Athabasca,
které přispívají k impozantnímu růstu rostlin a lesů.
Najdeme zde mnoho živočišných druhů, stejně tak jako
jehličnaté lesy plynule přecházející v alpínská
vřesoviště.
(zpracoval Petr Hanus, redukováno, jazykově upraveno)
 Národní park Banff je plochou
6638km2 druhým největším parkem provincie Alberta. Na severu
sousedí s NP Jasper, kterému se podobá
vzezřením, ale není tak divokého rázu. Je vzdálen asi 81 km od Calgary.
Uvnitř parku leží město Banff, které
nabízí návštěvníkům parku (hlavně nadšencům pro zimní
sporty) celou řadu hotelů. Banff je
nejstarším parkem Kanady, vznik v roce 1885. Charakteristické jsou pro
něj skalní štíty a hlubokých údolí spolu s ledovcovými jezery.
Nejznámějším je Lake Louise a ledovec Victoria – je to zároveň i nejznámější místo
parku. Park je domovem velkého množství živočišných (jelen vapiti, grizzly, los, vlk) a rostlinných druhů
(jedle, borovice, javory).
(zpracoval Petr Hanus, redukováno, jazykově upraveno)
Arktické souostroví Kanady tvoří
většinu území teritoria Nunavut a část
Severozápadních teritorií. Mezi nejvýznamnější ostrovy patří: Baffinův ostrov (5. největší ostrov
světa, v jeho jižní části se nachází hlavní město Nunavutu Iqaluit (4556 obyv. – 17 % obyv. Nunavutu), Viktoriin
ostrov (9. největší ostrov světa, 2/3 ostrova spadají
pod správu Nunavutu, zbytek pod správu Severozápadních
teritorií), Ellesmerův ostrov (10. největší ostrov
světa, více než pětina ostrova chráněna národním parkem
(ledovce, fjordy), na ostrově se nachází nejseverněji položené
sídlo na světě – Alert – a také nejvyšší
hora Nunavutu Barbeau Peak (2616 m n. m.)).
(zpracoval Tomáš Tříska, redukováno)
Toronto - 3,5 mil.obyvatel,
provincie Ontario, multikulturní město na břehu jezera Ontario,
součástí města i ostrovy Toronto Islands,
dominantou města CN Tower (553m) – nejvyšší
vyhlídka na světě ve výšce 447 m (otáčející restaurace),
nejdelší ulice na světě – Yonge street – cca 60 km, v centru Stará radnice (Old city hall) a Nová radnice (New city hall), obrovské
nákupní centrum Eaton hill
se zhruba 300 obchody (6 podlaží)
(zpracovala Blanka Šaňková,
neupravováno)
Ottawa - hlavní město
Kanady, 1 mil. obyvatel, provincie Ontario, v centru města sídlo
kanadského parlamentu, (3 budovy stavělo 1700 dělníků o denní
mzdě 80 kanadských centů), nad řekou Ottawou socha geografa
Samuela de Champlaina, zakladatele města Quebecku, památník Terryho
Foxe, kanadského chlapce, který se rozhodl zvítězit nad rakovinou
přechodem Kandy ze západu na východ, Muzeum
civilizace – indiánské totemy a obydlí dovezené z oblastí západní Kanady
(zpracovala Blanka Šaňková, neupravováno,
pouze opravena pravopisná chyba ve slově Ottawa)
Montreal - 4 mil.obyvatel,
provincie Quebeck, největší francouzsky
mluvící město mimo Francii na ostrově uprostřed řeky
Sv.Vavřince, 1/3 obyvatel mluví anglicky (západ Montrealu), 2/3
francouzsky (východ Montrealu), velké etnické čtvrtě Židů,
Číňanů, Japonců, Vietnamců a Italů,
světová výstava Expo v roce 1967, závodní dráha Formule 1,
olympijské hry v roce 1976
(zpracovala Blanka Šaňková,
neupravováno)
Nunavut je
nejmladším a největším z teritorií Kanady. Vznikl odštěpením od
rozlehlých Severozápadních teritorií 1.dubna 1999. Hlavní město Nunavutu je Iqaluit (dříve
Frobisher Bay) na východu
Baffinova ostrova. Dalšími významnými městy
jsou Rankin Inlet a
Cambridge Bay. Teritorium má jen 28 200 obyvatel.
(zpracoval Tomáš Tříska, redukováno)
Inuité (doslova
„lidé“), kteří byli dříve nazýváni Eskymáci (doslova „jedlíci
syrového masa“), tvoří naprostou většinu obyvatel Grónska a
kanadského teritoria Nunavut. Jejich životní styl
se již značně přizpůsobil moderní době, řada
kulturních zvláštností ale přetrvala: za luxusní obydlí jsou dnes
považována kovová iglú, k přemísťování osob a nákladů se
využívají tažní psi, rozvíjí se tradiční inuitské
umění.
(zpracoval Zbyněk Pevný, redukováno)
 Mezinárodní
park míru Waterton Glacier (Waterton Glacier International Peace Park)
vznikl spojením Národního parku Glacier (Glacier National
Park, v USA) (90%
rozlohy) a Národního parku Waterton Lakes (Waterton Lakes National
Park, 4. nejstarší park
Kanady). Průměrná roční teplota dosahuje asi 4-6°C.
Zvláštností parku je poměrně vysoký srážkový úhrn, který je daleko
větší než v oblasti východně či západně od parku.
Park Waterton vznik v roce 1895 a Glacier v roce 1910. Do té doby se tato oblast stala
cílem pionýrů, lovců kožešin, hledačů zlata, dřevin
a na konci století i ropy.
(zpracoval Petr Hanus, redukováno, jazykově upraveno)
|
|
