|
|
|
hlavní město: Panamá
|
jazyky: španělština (úř.),
kreolská angličtina (jihozápadní karibská) (14 %), většina obyvatelstva je
bilingvní
|
|
typ státu: prezidentská republika
|
správní členění: 9 provincií, 5 autonomních území pro
Indiány (comarca)
|
|
|
|
národnosti: mestici 70 %, černoši a mulati 14 %, běloši 10 %, Indiáni 6 % (odhad ročenka
CIA), podle sčítání 2000: Indiáni (población indígena)
10,0 % (tj. 285,2 tis., z toho Kuna 61,7 tis. (v comarca
Kuna Yala tvoří 96,4 % obyvatel), Ngöbe 169,1. tis. (v comarca Ngöbe Buglé 91,6 %), Buglé 17,7 tis., Teribe 3,3
tis., Bokota 1,0 tis., Emberá
22,5 tis. (v comarca Emberá
76,2 %), Wounaan 6,9 tis., Bri
bri 2,5 tis., nedeklarovali konkrétní komunitu 0,5
tis.)
|
|
náboženství: katolíci 85 %, protestanti 15 %
|
|
|
|
HDP/obyv.: 6 900 USD (2004)
|
měna: 1 balboa (PAB)
= 100 centesimů (fixována na americký dolar 1:1);
souběžně americký dolar (USD)
|
|
|
|
|
→ stát leží
v Panamské šíji, nejužší části Střední Ameriky (šířka 50 – 200 km). 1/2
plochy zaujímají nížiny, pobřeží Karibského moře i Tichého oceánu je
lemováno množstvím malých ostrovů. Vlhké tropické podnebí. Asi 40 % území
pokrývají vždyzelené vlhké tropické lesy, na sušším JZ savany.
→ 1501
přistáli Španělé. 1513 překročil V. N. de Balboa Panamskou šíji a došel k Tichému oceánu. 1821
Panama získala nezávislost a byla sjednocena s Kolumbií. 1903 byla se od
Kolumbie odtrhla (díky USA, které se nemohly domluvit s Kolumbií na
využití průplavu Þ podpořily
samostatnost Panamy, za to získaly dohodu o neomezeném využívání průplavu).
Politicky nepříliš stabilní stát, regulováno USA: 1989-90 vojenské obsazení
Panamy, únos prezidenta a jeho odsouzení za pašování drog na 40 let, poté
zrušena armáda. Není členem CACM.
→ Významnou
složku HDP tvoří služby: provoz Panamského průplavu, bankovnictví, bezcelní
zóna Colón (asi 1 000 firem), registrace lodí,
provoz ropovodu (ropa tankery z Aljašky k šíji, ropovodem na
druhé pobřeží a pak opět tankery k východním břehům USA). Orná půda 9
%, pastviny 20 %, lesy 44 %. Pěstuje se zejména cukrová třtina, banány,
rýže, kukuřice, luštěniny, kakao, tabák. Chov skotu, prasat. Těžba dřeva
(mahagon). Průmysl potravinářský, petrochemický, strojírenský, chemický.
Dovoz dílů a kompletace výrobků. Významná námořní doprava (tzv. země levné
vlajky; největší obchodní flotila na světě).
|
|
|
Panamský průplav - Délka průplavu je 81,6 kilometru.
Šířka 150–305 metrů a průměrná hloubka dosahuje 13 metrů. Průplav má šest plavebních
komor a jeho součástí je i umělé Gatúnské jezero (Lago de Gatún), ležící 26 m
n.m. Lodě se tedy zvedají nebo sestupují o 26 metrů, až se dostanou na úroveň
hladiny Tichého nebo Atlantského oceánu. Denní kapacita 48 lodí, doba
proplutí 8–10 hodin. Každý den plují lodi jen v jednom směru (pravidelně
se střídá). Šířka zdymadel značně limituje využitelnost průplavu, proplují
jimi jen lodě do šířky 33 m Þ nemohou jej použít tankery. Celková
zastaralost si žádá rekonstrukci. Přístavy Colón (u
Atlantského oceánu) a Balboa (u Tichého oceánu).
Panamský průplav je jednou z nejvýznamnějších vodních cest na světě,
podstatně zkracuje lodní trasy kolem Ameriky. Ročně nyní proplouvá průplavem
13 až 14 000 lodí. Každý rok se jím převeze 190 milionů tun nákladu. Poplatky
za proplutí představují ročně 470 milionů dolarů.
Historie: První koncese
na vybudování kanálu byla udělena Francouzům v roce 1878. Výstavba
(podle původního plánu měl být průplav stejně jako Suez na úrovni moře) v
letech 1881 – 89 však skončila neúspěchem: pracovní a klimatické podmínky
byly velmi těžké, z celkových 45 000 mužů, kteří na výstavbě průplavu
pracovali, 20 000 zemřelo. V roce 1889 francouzská společnost
zbankrotovala. Na základě dohody s Panamou z roku 1903 pokračovaly
ve stavbě USA. Za 40 milionů dolarů zakoupily zbývající francouzský majetek a
stroje, pracovalo se ale podle nového projektu: v letech 1904 až 1914 byl
vybudován průplav se zdymadly a přehradou: Část průplavu byla po otevření
zasypána sesuvem, pravidelný provoz proto začal až v roce 1920. Už
v roce 1904 bylo území podél Panamského průplavu (tzv. Panamské
průplavové pásmo; 1 432 km2) pronajato USA; v roce bylo 1979
z větší části předáno Panamě, kontrola nad průplavem byla Panamě vrácena
19. 12. 1999. Od otevření v roce 1914 proplulo průplavem asi 819 000 lodí.
(zpracoval Radek
Pavlíček)
 Kuna Yala je jméno panamského autonomního území
(comarca) osídleného domorodým indiánským kmenem
Kuna. Název znamená v jejich jazyce “Země Kunů”. Kuna Yala
má rozlohu 2393 km² a asi 33 tis. obyvatel (2000). Území tvoří úzký, ale
téměř 400 km dlouhý pás východního karibského pobřeží Panamy a asi 360
ostrovů souostroví San Blas.
Většina obyvatel žije na ostrovech (36 vesnic, na pobřeží jen 13). Dalších 19
kunských vesnic leží v autonomních územích Kuna de Madugandí a Kuna de Wargandí,
malé vesničky jsou i v Kolumbii. Kunové si dokázali udržet značnou míru
nezávislosti, přestože patřili mezi první Evropany “kontaktované” kmeny (už v
roce 1502). Jejich území se “bílým” nikdy nepodařilo zcela ovládnout.
Autonomní indiánské území vzniklo v důsledku povstání, které začalo 25. 2.
1925 útokem na stanoviště panamské policie zapojené do potlačování kunského kulturního i politického života na ostrovech Tupile a Ukupseni. Povstalci
dlouho vyjednávali s panamskou vládou a dokonce i s delegaci USA, v roce 1930
bylo konečně uznáno zvláštní postavení Kunů v rámci Panamy a v roce 1938 bylo
jejich území vyčleněno z provincií Panamá a Colón a organizováno jako autonomní Comarca de San Blas (název
později změněn na Kuna Yala). Nejvyšším politickým
orgánem území Kuna Yala je Kunský
všeobecný kongres, který tvoří zástupci všech vesnic a schází se dvakrát
ročně. Autonomie je velmi široká, na území dokonce nemají přístup ani
panamské pobřežní hlídky (proto je občas zneužívají kolumbijští pašeráci
drog). Ekonomika oblasti Kuna Yala je založena na
zemědělství, lovu ryb a obchodu. Vyváží se hlavně kokosové ořechy, humři a
tradiční rukodělné výrobky – zejména tzv. molas
– pestrobarevné textilie.
 Omar Efraín Torrijos Herrera (* 13.
2. 1929 Santiago, provincie Veraguas, + 1. 8. 1981)
byl panamský armádní důstojník a vojenský diktátor Panamy v období 1968–1981.
Pocházel s učitelské rodiny. V roce 1952 vstoupil do panamské armády,
Národní gardy (Guardia Nacional) a po povýšení na kapitána
(1956) absolvoval studium na americké armádní škole v Panamě (US Army School of
the Americas). V roce
1968, už v hodnosti plukovníka, vedl společně s plukovníkem Borisem Martínezem úspěšný převrat proti prezidentovi Arnulfovi Ariasovi. Během
následujícího boje o moc vypudil Martíneze do exilu, prohlásil se za brigádního generála a
potlačil revoltu v armádě. Svou autoritářskou vládu upevnil také pacifikací mimoarmádní opozice (perzekuce vůdců studentských hnutí a
odborů, rozpuštění politických stran a parlamentu, zákaz nezávislých médií), mnoho
oponentů bylo uvězněno, vyhnáno nebo dokonce zabito. V roce 1972
zorganizoval volby Ústavodárného shromáždění, ve kterých díky rozsáhlým
manipulacím uspěl jen jediný opoziční kandidát. Nově přijatá ústava následně „legalizovala“
Torrijosovu absolutní civilní i vojenskou moc.
Torrijos byl vlastně prvním panamským lídrem, který vzešel z většinové populace Panamy:
většinou chudých španělsky mluvících míšenců. Do té doby dominovala ekonomickému
a politickému životu Panamy převážně bělošská anglofonní společenská elita označovaná
někdy jako rabiblancos.
Ke zlepšení postavení chudých vrstev měly vést rozsáhlé Torrijosovy
sociální a ekonomické reformy, které ale měly díky obrovské korupci a
nepotismu jen omezený efekt. Navíc byly reformy financovány půjčkami ze
zahraničí a posunuly Panamu mezi země s nejvyšší veřejnou zadlužeností. Největším
Torrijosovým politickým úspěchem je bezesporu
vyjednání nové smlouvy s USA o panamském průplavu (podepsána 7. 9. 1977).
Smlouva přiznávala Panamcům formální suverenitu v
průplavovém pásmu a zajistila jim postupné předání kontroly nad průplavem do
31. prosince 1999.
V roce 1981 zahynul
Torrijos při letecké havárii, okolnosti jeho smrti
jsou stále nejasné, objevují se např. spekulace, že byl zavražděn. Jeho syn –
Martín Erasto Torrijos Espino – byl 2. května
2004 zvolen jako kandidát Demokratické revoluční strany prezidentem, úřad
převzal 1. 9. 2004.
(zpracoval Filip Jung, 2005)
|
