|
|
|
→ Zemí prostupuje
S-J směrem soustava Kordiller s vysokými horskými pásmy (nejvyšší Cordillera Blanca na severu; Huascarán, 6 768 m n. m.) a rozsáhlými náhorními
plošinami (na jihu plošina Altiplano s jezerem Titicaca). Zemětřesná oblast s činnými sopkami. Úzké pásmo
pobřežních nížin a plošin pouštního nebo polopouštního charakteru. Na
S tropická poušť Sechura [sečura], na SV zasahuje do Peru Amazonská nížina.
→ Centrum starověkých indiánských kultur (čavínské,
pukarské, nazkaské a močické). Od 13. stol. vzestup Inků, centrum říše v
Peru. 1533 vyvráceno Španěly (F. Pizarro). 1821 vyhlášena nezávislost (osvobozeno Bolívarem). 1836 – 39 federace s Bolívií. Rozšířilo své
území na úkor Ekvádoru, ovšem ztratilo jižní oblasti na úkor Chile (válka
kvůli ložiskům ledku). Vnitropolitická situace velmi nestabilní, časté
střídání vlád. V zemi působí několik teroristických guerill (Světlá stezka,
revoluční hnutí Túpaka Amarúa…).
Moc v rukou drží menšinoví mestici a běloši (žijí při pobřeží),
indiáni obývají vnitrozemí (Kečuové jsou
pokračovateli dávných inckých kmenů). V 90. letech prezident Alberto Fujimori (boj proti guerille, autoritativní), dnes
indiánský prezident Alejandro Toledo. 1998
ukončen po 57 letech hraniční spor s Ekvádorem.
→ Rozvojový zemědělsko-průmyslový stát s významnou těžbou nerostů. Orná
půda 3 %, pastviny 21 %, lesy 66 %. Pěstuje se cukrová třtina, kukuřice,
rýže, brambory, maniok, bavlník, kávovník. Chov ovcí, skotu, prasat.
Významný rybolov (2. místo na světě). Velký vliv jevu El Niño na zemědělství a rybolov. Zemědělské
využití 3 zón: costa, sierra,
selva. Sierra
má lepší klima a podmínky pro zemědělství než costa, tradiční využití
k chovu dobytka (skot, ovce, lamy) ve vyšších polohách a na svazích,
rostlinná výroba (třtina, banány, bavlník, tropické ovoce, káva)
v nižších polohách. Selva nebyla tradičně využívána vůbec, dnes
plantážní tropické zemědělství (banány, kakao, ve vyšších polohách
čajovník, koka).
→ costa [kosta],
česky pobřeží – přírodní region podél pacifického pobřeží Jižní Ameriky, od
Guayaquilského zálivu v Ekvádoru po střední
Chile. Zužuje se od severu (150 km) k jihu (30 – 50 km), zasahuje do 500 m
n. m. Nejdůležitějším přírodním rysem velké sucho; časté mlhy nad chladným Humboldtovým proudem, rozsáhlé pouštní krajiny. Většina
řek končí v poušti, závlahové systémy již z doby Inků. V zavlažovaných
údolích pěstování bavlny, kukuřice a cukrové třtiny; husté osídlení (přes
50 % obyvatel Peru žije v regionu costa), které v koloniálním
období ovlivnila těžba guána a chilského ledku, později těžba kovů a v
poslední době rybolov. Dokud převažovalo zemědělství, obyvatelé se
koncentrovali do oblasti And. S rozvojem průmyslu a služeb se lidé
přesouvají z hor k pobřeží (tento proces probíhá intenzivně už
posledních 30 let).
→ Do roku
1996 největší producent koky na světě, poté redukce ploch na 1/3 (přesun
centra do Bolívie). Světově významná těžba rud stříbra (15 % světové
těžby), zinku (13 % světové těžby), olova, mědi (10 % světové produkce).
Dále těžba ropy (ložiska v Amazonii – dopravní nevýhodnost a odpor
veřejnosti), těžba rud železa, molybdenu, bismutu, zlata, guána, soli.
Průmysl hutnický, chemický, strojírenský, potravinářský. Dopravní síť
navzdory obtížnému terénu relativně dobře propojená. Panamerická dálnice,
na Altiplano vedou nejvýše položené železnice
světa. 1994 uzavřena dohoda mezi Peru, Bolívií a Paraguayí
o stavbě tranzitního koridoru mezi tichooceánským a atlantským pobřežím
(konkurence panamskému průplavu). 77 % energie je z vodních
elektráren. Stabilizace ekonomiky Þ investice (montážní
závody elektrotechniky a automobilů). Vývoz: rudy kovů, kovy, ropa, ryby a
produkty z ryb. Dovoz: polotovary, průmyslové výrobky, potraviny.
|
|
|
Cuzco [kusko],
město na Altiplanu, bývalé centrum starých Inků (kečuánsky Cuzco – pupek či
střed). Založeno koncem 12. století. 1460 největší město Jižní Ameriky (kolem
200 000 obyvatel), v 16. stol. vypáleno a poškozeno zemětřesením.
 Machu Picchu, ruiny
opevněného města, nejznámější incká památka Peru, je vzdáleno 113 km od Cuzka a leží v nadmořské výšce 2 450 m. Objeveno
bylo teprve v roce 1911 při výpravě Hirama Binghama
z Yaleské univerzity, který se v Peru pokoušel
lokalizovat město Vilcabamba, které založil Španěly poražený vladař Inků Manco
Inca Yupanqui (Manco Capac), když v roce 1536
uprchl z Cuzka. Funkce a důvody vzniku sídla na tak
odlehlém a nepřístupném místě nejsou dosud spolehlivě objasněny, jasné ale
je, že město bylo ušetřeno ničivého vpádu Španělů a
nakonec bylo bez boje opuštěno. Nedostatek spolehlivých údajů má dvě příčiny:
incká civilizace nezanechala žádná písemná svědectví (Inkové neznali písmo v
našem slova smyslu) a vpád Evropanů byl příliš rychlý a příliš destruktivní.
Ke nejčastěji citovaným, dnes již ale vyvráceným mýtům patří, že Machu Picchu bylo chrámem slunečních panen, útočištěm
posledních Inků, anebo snad dokonce rodištěm zakladatele incké dynastie. Jiné
prameny považují Machu Picchu za jakousi inckou „univerzitu
náboženství“. Opakovaný průzkum kosterních pozůstatků moderní metodou vyvrátil
tradovaná tvrzení, že Machu Picchu byl chrámem
Slunečních panen. Vše nasvědčuje tomu, že Inkové postavili Machu Picchu v panenské lokalitě, což je důkazem absence
jeho vojenské funkce. Malá rozloha teras také podporuje předpoklad, že město
bylo zasvěcené zábavě, nikoli práci (pravděpodobně nepojmulo
více než tisíc lidí). Proti tvrzení, že bylo Machu Picchu
vybudováno na místě rodiště prvních Inků stojí fakt, že se zde dosud
nenalezly pozůstatky staršího lidského osídlení než z období 15. století. Co
se týče zániku města, nejpravděpodobnější se zdá jedna z následujících teorií:
buď bylo vyklizeno záměrně, aby se kolem Vilcabamby,
posledního inckého útočiště, vytvořilo neobydlené nárazníkové pásmo, nebo
bylo opuštěno dočasné z důvodu nějaké přírodní katastrofy (sucho, epidemie
apod.), anebo kvůli dočasnému pozbytí významu pro incké vládce, například při
řešení vnitropolitických sporů.
Machu
Picchu je složeno z asi 200 dokonale
architektonicky zpracovaných budov, které jsou rozestavěny na širokých
terasách podél centrálního náměstí. Je zde množství impozantních staveb jako
je Chrám slunce, známý také El Torreón –
polokruhová věž s výklenky a okny, která mohla sloužit jako observatoř, dále
Hlavní chrám, Chrám tří oken a slavná Intihuatana
(lapač slunce) – místo určené pro oslavu kultu Slunce v podobě malé
zploštělé pyramidy s velkými kamennými „slunečními hodinami“ vytesanými
z přírodní skály. Na stavbu byly použity kameny o váze několika tun,
které na sebe dokonale dosedají.
(zpracovala
Petra Skoupilová, 2005)
Iquitos [ikitos]
- město v severovýchodním Peru na horním toku Amazonky; významný přístav (pro
lodě do ponoru 4,6 m).
 Geoglyfy a petroglyfy
v Nazce – obrazce na
povrchu pampy ingenio u města Nazca
v Peru byly vytvořeny příslušníky kultury Nazca
(100 – 800 n. l. nebo 350 př. n. l. – 500 n. l.) v oblasti náhorní pouštní
planiny o rozloze 500 km2. Motivy jejich vzniku
nebudou nikdy zcela objasněny vzhledem k nedostatku informaci o samotné
kultuře. Odborně jsou obrazce označovány jako geoglyfy,
vzniklé odklizením 10 – 20 cm tmavého vulkanického materiálu pouště na
vápencový a pískovcový podklad. Představující geometrické linie
(trojúhelníky, čtverce, spirály, paprskové linie s centrálními body) nebo
obrazce zvířat (většinou mající vztah k vodě a zemědělství); a petroglyfy, umístěné na svazích nebo skalách,
znázorňující lidské postavy.
První
teorie, kterou vyslovili objevitelé obrazců Alfred Kroeber
a Toribio Mejía
v roce 1926, označovala obrazce za zavlažovací zařízení. Další domněnkou
přisuzoval Paul Kosok v 1939 liniím funkci
astronomického kalendáře. Jeho názor převzala Němka Marie Reicheová,
která zasvětila výzkumu a zmapování obrazců celý život a která byla za
zásluhy o záchranu obrazců před zničujícími návaly turistů jmenována
peruánskou občankou a v roce 1994 dostala nejvyšší peruánské vyznamenání, Řád
slunce. Skutečnost, že se vždy najde v bezpočtu astronomickým objektů
nějaký, ke kterému lze daná linie vztáhnout, a že obrazce orientované ke
hvězdám nejsou ve tmě vidět, vedla k vylovení dalších teorií jako
poselství mimozemšťanům (1954 H. Wikins; 1960 G. Williamson; 1968 E. von Däniken), halucinogenní projevy (1988 E. Hadingham), uctívání božstev (J. Lancha)
a poslední teorie „mapy“ krajiny Davida Johnsona
(1996). Na základě družicového snímku zlomů v Peru a hydrologických
údajů označil Johnson obrazce za záznamy o podzemní
vodě. Geometrické linie ukazují na místa výskytu, obrazce zvířat jsou pak
druhotně tematický prvek. Příčin bude nejspíš více a v každé teorii
najdeme kousek pravdy, což zachová obrazců v Nazce
jejich tajemnou krásu.
(zpracoval František Kuda,
2004)
 Národní park Huascarán (Parque Nacional
Huascarán) má
rozlohu asi 3400 km2. Nachází se asi ve vzdálenosti 10 km od sídla
Huascaránu. Oblast má úhrn srážek od 700 do 1000 mm
a průměrnou teplotou 10°C a klima je navíc charakterizováno obdobím sucha (od
května do září) a dešťů (leden - březen). Park založený v roce 1975
obklopují ho dva řetězce pohoří And. Východnější z nich má na svých vrcholech
sníh a led, západnější je bez sněhu. 27 vrcholů přesahuje 6000 m n. m. a
samotný Huascarán je nejvyšším štítem tropické
oblasti (6 768 m n. m.). Mezi řetězci pohoří se vinou hluboká údolí s hojnými
vodními toky, parkem protékají dvě řeky: Santa, podél
jejíhož toku najdeme asi 188 jezer, a Marañón.
V údolí řeky Santy můžeme spatřit pozůstatky
indiánských vesniček, jeho kouzelná scenérie mu vysloužila přízvisko
Švýcarsko Latinské Ameriky. Park je zajímavý tím, že zde až do výšky 4000 m
n. m. rostou běžně kaktusy, některé najdeme ještě v oblastech sněhu a
ledu.
(zpracoval Petr Hanus, jazykově upraveno)
 Národní park Manu (Parque Nacional
del Manu),
zvlášť velká chráněná oblast (15340 km2) na východním úpatí
peruánských And se rozkládá podél břehů řeky Manu (přítok Amazonky).
V období od února do března je zde období dešťů, park je přístupný celý
rok s dobrým turistickým zázemím. První návrh na ochranu pochází
z roku 1967 národním parkem se stalo území 1973. Pro návštěvníky je
otevřeno jen 20 % území NP, 10 % slouží pro vědecký výzkum. Oblast je dodnes
osídlena indiány, kteří zde mohou lovit podle svých zvyklostí. Poslední
neznámý indiánský kmen byl na tomto území objeven asi před 20 lety. Území je
tvořeno rovnými a vyvýšenými plató, které se směrem na Z zvedají
k andským Cordillerám, celé je navíc
rozbrázděno mnoha řekami. Podél řeky manu najdeme mangrovové a cypřišové
porosty, mokřady obklopené prériemi a dále pak hustými lesy pokrývající skoro
celé území parku. Je tu hojnost zvěře: tapíři, pekari, pásovci, pumy.
(zpracoval Petr Hanus,
redukováno, jazykově výrazně upraveno)
 Jezero
Titicaca (Lago Titicaca) leží na
hranici Peru a Bolívie. Je druhé největší jezero Jižní Ameriky (8300 km2)
a nejvýše položené jezero s pravidelnou lodní dopravou. Leží
v nadmořské výšce 3812 m n.m.,
v náhorní plošině Altiplano. Průměrná hloubka
je 103 m, maximální 281 m. První parník, který
spojoval po jezeře obě země byl postaven v r. 1962 v Anglii,
rozmontován na pobřeží Peru, převezen přes Andy a pak znovu složen a spuštěn
na jezero.
Název
jezera se odvozuje ze slov titi (v ajmarštině horská kočka, puma), a caca
(kečuánské slovo pro kámen, skálu). Na ostrově
Slunce (Isla del Sol, patří Bolívii) je
opravdu posvátný kámen, který uctívali již lidé před příchodem Inků. Podle
incké legendy se z nedozírných ledových hlubin jezera vynořil bůh stvořitel Viracoča. Indiáni jsou dodnes přesvědčeni, že když někdo
do jezera spadne (například rybář), neměly by být podnikány žádné pokusy o
jeho záchranu a měl by se nechat utopit jako oběť bohyni přírody a Země
nesoucí jméno Pača-Mama (průměrně se utopí 4 rybáři
za rok).
Členité
břehy jezera obývají Ajmarové, Urové
a Kečuové. Jezero zajišťuje i v tak velké nadmořské
výšce celkem příjemné klimatické podmínky, dostatek vody a obživy. Napájeno
je mnoha drobnými toky stékajícími z hor obklopujících Altiplano.
Vodu z jezera odvádí řeka Desaguadero, která teče
směrem na jih do jezera Poopó.
Zajímavostí
jezera jsou plovoucí ostrovy Islas Uros, na kterých
žijí indiáni Urové. Tyto ostrovy jsou vytvořeny
z rákosu totora, který musí indiáni neustále
přidávat nový. Ostrovy jsou zakotveny ke dnu pomoci zapíchnutých tyčí.
(zpracovala Eliška
Klímová, 2004, kráceno a doplněno podle referátu, který zpracoval Ondřej
Jašek, 2003)
Pramen
Amazonky je dodnes sporný, odborná diskuze o jeho
lokalizaci nebyla dosud uzavřena. Až do 50. let 20. století byl
v souhlasu s mapou českého jezuity Samuela Fritze
vydanou v roce 1707 za pramen Amazonky považován Marañón
vznikající v ledovcovém jezeře Lauricocha (v pásmu Cordillera Central Peruánských
And). V 50. letech se však měřením na mapách větších měřítek zachycujících
přesněji všechny říční zákruty zjistilo, že druhá zdrojnice Amazonky Ucayali je výrazně delší než Marañón.
Nejdelší zdrojnicí řeky Ucayali je pak Río Apurímac, spory se vedou o
pramen této řeky.
Přehled
dosavadních názorů na lokalizaci pramenů Amazonky (Río
Apurímac):
|
autor
|
pramen
|
|
S. J. Santos García
(1935), Helen a Frank Schreiderovi (1968)
|
jezero Laguna Vilafro a z něj
vytékající řeka Río Santiago, asi 11 km západně
od vesnice Cailloma
|
|
Michel Perrin
(1953)
|
pramen na úpatí Cerro Huagra
v pohoří Cordillera Chilca,
severozápadně od vesnice Cailloma
|
|
plk. Gerardo Dianderas
(1953)
|
Cerro Huagra
- Río Monigote
|
|
Nicholas Asheshov (1969)
|
vrchol Nevado Minaspata, 30 km
jihozápadně od vesnice Cailloma
|
|
Carlos Peñaherrera
del Aquila (1969)
|
severní úpatí hory Nevado Mismi - údolí Carhuasanta
|
|
Loren McIntyre (1971), Jean
Michel Cousteau (1982)
|
malé jezero na úpatí hory Nevado Mismi
(asi 2 km od předchozího)
|
|
Walter Bonatti (1978)
|
Cerro Huagra
- Río Huarajo
|
|
Jacek Palkiewicz,
Zaniel Novoa Goicochea (1997)
|
úpatí vrcholu Nevado Quehuisha - údolí Apacheta
|
V létě
v roce 1999 přispěla do diskuze o prameni Amazonky i česká expedice
vedená doc. RNDr. Bohumírem Janským, CSc. z Přírodovědecké fakulty Univerzity
Karlovy, v našem tisku se dokonce objevily informace o „objevu“ jediného
pravého pramene veletoku. Doc. Jánský se ztotožnil s názorem Carlose Peñaherrery del Aquila a za hlavní pramen Río Apurímac označuje říčku Río Carhuasanta. Toto tvrzení
opírá o tyto argumenty:
- celková délka
pramenného úseku od levé zdrojnice Carhuasanty
v ledovcovém jezeře Laguna až po vznik řeky Apurímac
(soutok Río Santiago a Río
Hornillos) činí 59,573 km.
- prameny Río Carhuasanta leží v
nejvyšší nadmořské výšce ze všech zdrojnic, které byly popisovány
předchozími expedicemi, a to 5238 m (pravá zdrojnice), resp. 5233 (levá
zdrojnice).
- Největší plochu
povodí ze všech zdrojnic Río Lloqueta má Carhuasanta -
19,6 km² (oproti tomu Sillanque 14,1
km², Apacheta 14,1 km², Ccaccansa 8,8 km²).
- Ve prospěch Río Apachety hovoří pouze větší
průtok (205,9 l/s oproti Río Carhuasantě se 168,6 l/s).
- Umělý kanál, který se
odděluje od Río Challamayo
a napájí jezera Parihuana a Huarhuarco, prodlužuje pramenný tok Río Apurímac o 9,1 km.
Přírodním řečištěm je však Río Hornillos.
Nejdelší
pramenný úsek Amazonky má tedy následující průběh: prameny Río Carhuasanta - R. Lloqueta - R. Challamayo - R. Hornillos - jeho soutokem s R. Santiago vzniká Río Apurímac. Ten mění na
dolním toku název na R. Ene a poté R. Tambo. Jeho soutokem s R. Urubamba
vzniká R. Ucayali a po jeho soutoku s Marañónem vzniká Río Amazonas.
(upraveno
podle Janský, B.: Kde pramení Amazonka? IN: Magazín Koktejl, Květen 2000
– el. verze zde)
Samuel Fritz (* 9. 4.
1654 Trutnov, + 20. 3. 1725 Jéveros (dnešní Peru))
během studia na pražské Filozofické fakultě vstoupil 1673 do Tovaryšstva
Ježíšova, v letech 1680-83 studoval teologii v Olomouci. Roku 1683 se
přihlásil jako misionář do zámořských kolonií Španělska, 1684 vyplul směrem
do Cartageny de Indias v místokrálovství Nová Granada (dnešní Kolumbie), odtud se
vydal po souši do Quita a do misií na řece Marañón, tj. na horním toku Amazonky (od 1686),
mezi Indiány kmene Omaguů, Yurimaguů,
Aizuarů a Ibanomů. Při
svém působení poznal veletok až k ústí a shromáždil data pro vytvoření mapy
vydané 1707 v Quitu tiskem a hodnocené s velkým
uznáním i pozdějšími přírodovědci (Ch. M. La Condamine, T. Haenke). V
misijních záležitostech cestoval do Limy (1693 při návratu se zastavil na
horním toku Marañónu a popsal jeho prameny v
horském jezeře Lauricocha – pamětní deska zde) a Quita (1700 a 1707). V letech 1704-12 vykonával funkci
superiora marañónských misií. Ovládal
několik indiánských jazyků - sepsal snad slovník jazyka Omaguů.
Zprávami o životě amazonských Indiánů, o politické situaci v oblasti
(konflikty Španělů s Portugalci) a zmíněnou mapou
přispěl k vědeckému poznání Amazonie.
(upraveno podle Kolmaš, J. – Krupa, V. –
Opatrný, J.: Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Libri,
Praha, 1999)
|
