|
|
SURINAM
|
|
||||||||||||||||
Republika
Surinam (Republiek van Suriname)
|
||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||
Důležité
odkazy:
|
||||||||||||||||||
|
Prezident: Kabinet van de
President van Suriname |
||||||||||||||||||
Zajímavosti:
|
||||||||||||||||||
|
Indové, v Surinamu
často označovaní jako Hindustánci (Hindus). V roce 1863 bylo na území tehdejší
Nizozemské Guyany zrušeno otroctví. Vláda, která se
obávala, že černoši opustí práci okamžitě, jak k tomu dostanou
příležitost (což se také posléze často stávalo), začala aktivně vyhledávat
nové zdroje pracovních sil. V desetiletí do roku 1873 zůstali bývalí otroci
pod dozorem a měli nadále faktickou pracovní povinnost, zároveň byl
připravován transport smluvních dělníků najímaných především v indické
Kalkatě (většina jich pocházela z Uttarpradéše).
První loď s Indy dorazila do Paramariba až na
samém konci přechodného období – v roce 1873. Do roku 1916 jich bylo do
země dovezeno v 64 transportech na 34 000. Noví přistěhovalci měli
povinnost sloužit 5 let na plantážích, poté se mohli vrátit domů (zhruba 1/3
dělníků této možnosti využila). Těm, co se rozhodli zůstat, byly přiděleny 2
hektary půdy a poskytnuta půjčka na vybudování vlastní farmy. V roce
1927 získali Indové právo na občanství. Indická jména - když byli Indové přiváženi do Surinamu, byli všichni povinně registrováni. Protože
většina z nich měla pouze jedno jméno, bylo příjmení nahrazeno kódem –
např. Boedhoe 357/H (Boedhoe
je jméno, H značí rok příjezdu (A=1872, B=1873 …), číslo pořadí v daném
roce, v našem případě tedy 357. registrovaný v roce 1879). Od roku
1916 si Indové mohli zvolit klasické příjmení, většina z nich této
možnosti ale nevyužila. V roce 1950 se příjmení stalo pro Indy povinným,
bylo vytvářeno podle těchto pravidel: u mužů se registrované jméno stalo
příjmením a registrované jméno otce jménem, u žen naopak registrované jméno
zůstalo jménem a jméno otce se stalo příjmením (př. děti pana Somaroe Boedhoe (syn) a Somaria (dcery), se po reformě jmenovaly Somaroe Boedhoe a Somaria Somaroe(ová)) Kreolská jména – černí otroci v Surinamu neměli příjmení, ale jen jména. Ta jim dával
jejich majitel a mnohdy byla dosti netradiční (uplatňovala se i africká a
muslimská). Často vlastník na dotaz matky, jaké dává jejímu dítěti jméno,
odpověděl jen „Mi no sabi“ (nevím, je mi to jedno),
z čehož vzniklo jméno Minosabi. Otroci, kteří
získali svobodu, si do roku 1832 psali před jméno „de vrije“
(svobodný / –á, např. „de vrije Carolina“).
Od roku 1832 dostávali propuštění otroci příjmení, přitom se dbalo, aby
se neshodovalo s příjmením žádné bělošské rodiny žijící v Surinamu. Zrušení otroctví v roce 1863 znamenalo, že
úředníci museli vymyslet na 10 000 příjmení. Některé výtvory z této
doby jsou skutečně dosti zvláštní – např. skupina příjmení, vzniklá přepsáním
exitujících příjmení nebo geografických názvů odzadu (např. Madretsma). Javánci byli do Surinamu
dováženi za podobných podmínek jako Indové v letech 1890 – 1939.
Z 33 000 odvezených smluvních dělníků se asi 8 000 vrátilo po
vypršení kontraktu na Jávu. Když se v roce 1949 stala Jáva součástí
nezávislé Indonésie, byla dána javánským usedlíkům v Surinamu
možnost zvolit si indonéské nebo nizozemské občanství. 75 % Javánců optovalo
pro Indonésii. V roce 1954 proběhla částečná repatriace indonéských
občanů, protože jim ale indonéská vláda nabídla pozemky na řídce zalidněné
Sumatře a ne na vlastní Jávě, nebyl zájem příliš velký – zhruba tisícovka
navrátilců vybudovala na Sumatře vesnici s příhodným názvem dessa Suriname. Číňané byli najímáni jako smluvní dělníci na
práci na plantážích ještě v době před zrušením otroctví, v letech 1853 – 1874. Do Surinamu jich bylo v uvedeném období dovezeno asi
2500. Na rozdíl od následujících přistěhovaleckých vln nebylo podporováno
jejich trvalé usídlení v kolonii, většina dělníků se po vypršení
kontraktu vrátila domů (už proto, že prakticky neměli možnost uzavřít v Surinamu manželství – ženy tvořily jen pětinu této
přistěhovalecké vlny). V dnešním Surinamu
patří Číňané k jedné z méně početných, ale ekonomicky poměrně
silných etnických skupin, jejich příslušníci se nápadně často vyskytují mezi
lékaři, právníky a herci. Indiáni – v Surinamu
žije v malých komunitách asi 10 000 Indiánů. 90 % z nich
nenavštěvovalo nikdy školu a žije mimo moderní civilizaci. Jejich politický i
kulturní význam je v současnosti minimální a jsou jednoznačně sociálně
nejmarginálnější skupinou v zemi. Paradoxně největší stopu zanechali
v atlasech – všechny geografické názvy končící na –bo
(tedy i název hlavního města) jsou indiánského původu. Největším kmenem jsou
velmi mobilní Karibové. muslimové a problém směru k Mekce. Mezi muslimy patří většina Javánců a asi 1/5 Indů. Javánští muslimové jsou rozděleni na 2 směry: tradicionalisty a reformisty. Reformistický proud vznikl po roce 1920, kdy nově příchozí přistěhovalci z Jávy byli konfrontováni s poměrně vlažným vztahem k víře ze strany dřívějších přistěhovalců. Znechucení náboženští horlivci se odmítali účastnit obřadů tradicionalistů, vybudovali si vlastní mešitu a šířili autentičtější islám nejen mezi Javánci, ale navázali kontakty i s muslimskou části Indů. Jedním ze sporných bodů vztahů mezi tradicionalisty a reformisty je i směr k Mekce: pro tradicionalisty leží Mekka (stejně jako na Jávě) západně od Surinamu, pro reformisty naopak východně od této země. Marooni jsou potomci černých otroků, kteří uprchli
do vnitrozemí během bouřlivých dějin Surinamu
(např. po vpádu francouzských vojsk do země v roce 1712 se majitelé
plantáží ukryli v Paramaribu a skoro všichni
jejich otroci využili dočasné svobody k tomu, aby plantáže navždy
opustili). Uprchlíci, z nichž se naprostá většina narodila ještě
v Africe, vytvořili několik jazykově i kulturně odlišných svobodných
kmenů, které svojí organizační strukturou jasně navazují na poměry vládnoucí
v jejich africké domovině. Každý z kmenů je zcela nezávislý na
ostatních maroonských kmenech i na nepočetných
sousedních indiánských skupinách. (Endogamní) kmeny se člení na několik
(exogamních) podkmenů zvaných lo, lo se dále dělí na matrilineární
rodiny. Jazykem jsou různé formy kreolské angličtiny, naprostá většina Maroonů dodnes nepřijala křesťanství a zůstala věrná
tradičním africkým náboženským představám. V čele kmenů stojí vlády a
náčelníci (granman), kteří představují světské i
duchovní vládce příslušníků kmene. V této podobě jakýchsi
„afroamerických státečků“ se specifickou kulturou i politickou organizací
přetrvaly moroonské kmeny dodnes pouze v Surinamu, v ostatních amerických státech, kde byly nezávislé
černošské skupiny početné (Jamajka, Brazílie), byli Marooni
po zrušení otroctví postupně asimilováni. Asi 60 tisíc surinamských Maroonů se člení
na 6 kmenů: Saramacca (25 tis.) – v povodí stejnojmenné řeky,
po vybudování přehrady Afobaka v letech 1958 –
1961 byla asi 1/3 jejich vesnic nacházejících se v zátopovém území přehrady
přemístěna Matawai (2,5 tis.) – v povodí řeky Saramacca poté, co vlastní Saramakové
přesídlili hlouběji do pralesa Kwinti (0,5 tis.) – dnes v povodí Coppename, oddělili se od kmene Matawai Ndjuka (25 tis.) – v povodí řeky Marowijne (na hranici s Francouzskou Guyanou) Paramacca (2 tis.) – na středním toku Marowijne Aluku (2,5 tis.) – později přesídlili na území Francouzské Guyany
(podrobnější mapku naleznete zde (externí odkaz)) |
||||||||||||||||||
Poslední
aktualizace:
|
||||||||||||||||||
|
30. 8. 2004 |
||||||||||||||||||
