|
 Salto Ángel (Salto Churún Merú) je nejvyšší vodopád na světě. Nachází se v národním
parku Canaima (pro zájemce tříminutový film o NP Canaima zde)
na jihovýchodě Venezuely na nepojmenovaném přítoku Rio
Caroni. Národní park byl vyhlášen 12. 6. 1962 a
v roce 1994 byl zapsán do světového přírodního dědictví UNESCO. Vodopád
se řítí z neuvěřitelné výšky 979 metrů (z toho 807 metrů padá voda
volným pádem) ze stolové hory Auyantepui (v
překladu Ďáblova hora) a je patnáctkrát vyšší než slavné Niagarské vodopády.
V angličtině
se vodopád označuje jako Angel Fall, španělsky
Salto Ángel a místní indiánský název pro něj je Churún Merú (Ďáblova tlama).
Jeho název nemá nic společného s andělem, jak by se mohlo na první
pohled zdát, vodopád byl pojmenován po svém objeviteli Jamesi
Crawfordu Angelovi, přesný překlad do češtiny by
proto měl být Angelův vodopád. Angel přirozeně nebyl první, kdo vodopád
spatřil, ale s jeho existencí seznámil veřejnost. Vodopád poprvé uviděl
v roce 1933 při jednom z mnoha letů, které podnikal od roku 1921
s geologem J. R. McCrackenem při hledání
nalezišť zlata. V roce 1937 spolu s dalšími třemi společníky dokonce
na vrcholu Auyantepui přistál letadlem, přitom je
ale poškodil tak, že musel podniknout komplikovanou jedenáctidenní cestu do
civilizace pěšky. Uvízlé letadlo bylo sneseno vrtulníkem až o 33 let později
a dnes je na místě přistání umístěna jeho replika.
Salto
Angel je v současnosti jedním z nejvyhledávanějších turistických
cílu ve Venezuele. Velice oblíbené jsou panoramatické lety letadlem či
vrtulníkem, při nichž si člověk může prohlédnout stolové hory i vodopády
z úplně jiné perspektivy.
(zpracoval
Jan Smékal, upraveno, 2005)
 Národní
park Canaima (Parque Nacional
Canaima) má
rozlohu 30 000 km2, leží v jihovýchodní Venezuele při
hranicích s Brazílií a přes svou relativní odlehlost patří mezi
nejvyhledávanější národní parky světa. Území je charakterizováno vlhkým
klimatem (srážky až 3000 mm) s obdobím dešťů od června do listopadu.
Park je otevřen pro turisty celoročně. Území parku se stalo slavným (stejně
jako Eldorádo) díky zkazkám o obrovských nalezištích zlata a diamantů.
Venezuelská vláda se na naléhání přírodovědců rozhodla v roce 1962 prohlásit
oblast národním parkem. V parku se nachází planina Roraima,
kterou indiáni považují za říši ducha zla, prérie i bujné tropické džungle.
Dominantu tvoří řada vodopádů. Národní park je domovem asi 4000 druhů
orchidejí.
(zpracoval Petr Hanus, redukováno, jazykově
upraveno, 2003)
 Tepui
(lokální označení stolových hor) jsou charakteristickým morfologickým prvkem
Guayanské vysočiny, i když zaujímají jen 5 % její rozlohy. Nejedná se o horské vrcholy v pravém
slova smyslu, ale spíše o náhorní plošiny, oddělené od okolní krajiny
příkrými svahy, vysokými až 1 kilometr. Na území venezuelské části Guayanské
vrchoviny se nachází více než 100 stolových hor. Jsou osamělé nebo seřazené
v jakýchsi řetězcích. Každá ze stolových hor představuje ostrov sám pro
sebe, obklopený hustým pralesem, přecházejícím do svislých skalních stěn
vysokých stovky metrů. Jejich rozmístění v rámci vysočiny je nepravidelné
a zasahuje do několika států, z nichž nejvyšší podíl má Venezuela (a
v ní pak její jihovýchodní část, náhorní plošina Gran
Sabana). Jsou vesměs budovány pískovci
s křemitým a železitým tmelem, usazenými v prahorním moři. Po
dlouhé sedimentaci ve starohorním moři se před 600 miliony let celé
pískovcové souvrství vynořilo na povrch. Moře se do prostoru Guayanské
vysočiny už nikdy nevrátilo a neměnilo se příliš ani počasí, které bylo vždy
bohaté na vláhu. I bez moře tu byla voda dominantním živlem, což se projevilo
především na hustotě říční sítě, síle řek a tudíž i na erozi. Měkčí části
pískovcového souvrství byly odlamovány, rozplavovány a odnášeny a zůstávaly
jen části nejtvrdší, které si zachovávaly svislé, neobyčejně vysoké stěny.
Většinou takto vzniklé stolové hory už zůstaly zcela izolovanými a dodnes
neprobádanými ostrovy.
 Horní
plošiny mají relativně studené podnebí s velkou oblačností a
s četnými tropickými bouřkami. Jejich povrch je různorodý s mnoha
krasovými jevy v pískovcích. Přírodní podmínky jsou na plošinách
stolových hor stejné jako před mnoha miliony let a nikdy se asi radikálně
nezměnily. Rostlinné i živočišné druhy se mohly na stolových horách vyvíjet
nezávisle na okolí. Vzniklý endemismus tu lze pozorovat v různých
úrovních. Existují tu i endemické druhy a poddruhy pro jedinou stolovou horu.
Příklady endemických rostlin (cca 5000 endemických druhů): orchidej Epidendrum montigenum, orchidej Habenaria roraimensis. Ze živočichů se
objevují endemické žabky (rod Oreophrynella),
hadi, ještěrky i různé druhy hmyzu a členovců.
Půda je
na tepui neúrodná. Na zvětralém povrchu pískovců a
křemenců se nevytvoří dostatek humusu. Některé větší tepui
jsou však i přes nedostatek humusu hustě porostlé vegetací. Jsou zde druhy,
které si vyřešily přísun potravin netradičním způsobem. Berou si je např.
z hmyzu (masožravé rostliny) – nejznámější jsou heliamphory.
(zpracovala Jana Plucarová,
redukováno, 2005)
Národní
park Sierra Nevada (Parque Nacional
Sierra Nevada) leží v severní
části Venezuely v oblasti obývané mnoha indiánskými kmeny.
V národním praku jsou na velmi dobře značeny trasy pro pěší i pro
koňskou dopravu. Raritou je lanová dráha na vrchol Pico
Espejo (dlouhá 12,5 km, výška 3000 m).
K vyhlášení národního parku vláda přistoupila v roce 1952. Najdeme
zde až 4500m vrcholy, ze kterých stékají ledovcové potoky do hlubokých údolí
s profilem písmene „U“ a napájejí krásná jezera. Stupně vegetace se mění
podle nadmořské výšky – od tropických lesů přes oblasti stepního charakteru
až po ledová pole a sněhem pokryté skály. Park je domovem kondora –
největšího dravce Jižní Ameriky.
(zpracoval Petr Hanus, redukováno, jazykově
upraveno, 2003)
|
