|
New
York (město), Washington, D.C.,
Utah,
Havaj
a národní
parky v USA mají samostatnou stranu.
 Kovboj je honák dobytka, který se stará rovněž
o koně na dobytčích rančích v Severní a Jižní Americe. Původní vlastí
honáků dobytka bylo Španělsko, odtud se hispánští jezdci dostali do Mexika a
Kalifornie, kde pracovali pro vznikající kožařský a lojařský průmysl.
Zakládají kovbojské tradice a dávají vznik vybavení a jazykovým výrazům pro
jednotlivé pracovní úkony. Honáci dobytka mají své regionální názvy,
v Mexiku vaqueros, v Argentině gaučové, llanerové ve Venezuele a
huasové v Chile.
Oblečení kovbojů musí
být pevné, aby odolalo námaze při práci se zvířaty a pichlavé vegetaci.
Skládalo se ze spodků z červené vlny, košile, kalhot, šátku (bandána),
úzkých kožených chráničů, bot, opasku a klobouku, nejlépe značky Stetson.
Nejdražší věcí z oblečení byly ozdobné spony na opasku, původně byly rozdávány
jako ceny v rodeu. Kovboj ke své práci používal sedlo, laso a cejchy.
Cejchy sloužily jako poznávací znamení v době, kdy se dobytek pohyboval
ve volné přírodě. Laso má být zhruba 12 metrů dlouhé, dnes se vyrábějí
z nylonu či směsi umělých a přírodních vláken. Práce kovbojů vyžadovala
odvahu a vytrvalost a postupem doby začali zosobňovat vlastnosti, které
všichni obdivovali. Nejdál tento jev pokročil v USA. První westernovou
filmovou hvězdou se stal Tom Mix, další showman západu byl Buffalo Bill Cody
se svým představením Divoký západ. Kovbojská kultura se promítla rovněž do
stylu oblékání a tance tzv. square dancing. Rodeo je španělský výraz pro
ohradu pro dobytek. Původně to byla přátelská soupeření na křižovatce
dobytčích stezek. Ve 30. letech se tyto soutěže zprofesionalizovaly.
Každoročně se koná jen v USA 500 rodeových soutěží. Závodí se v 5
disciplínách, jenž jsou jízda na nezkroceném osedlaném koni, lasování telat,
jízda na neosedlaném nezkroceném koni, zápas s býčkem a jízda na býkovi.
Mezi další možné disciplíny patří závod kolem barelů nebo závody kovbojských
pojízdných kuchyní.
(zpracovala
Daniela Pohludková, 2006)
 Imigrace do USA ve 20. století Spojené státy americké jsou tradiční
imigrační zemí, kde původní obyvatelstvo v pravém slova smyslu neexistuje.
V současnosti mají USA 300 030 583 obyvatel (dle odhadu z 21. 10.
2006), z toho 10 % se v USA nenarodilo. Do konce 19. století se do
USA stěhovali lidé z Evropy, především ze Skandinávie a Irska. Po roce
1895 pak většina přistěhovalců pocházela spíše z jižní a východní
Evropy. Někteří z nich věřili v tzv. americký sen, což je víra, že
v USA může každý, pokud je chytrý, pilný a odvážný, dosáhnout velkého
bohatství a společenského vzestupu (z obyčejného dělníka se stane milionářem).
Počátkem 20. století došlo k rychlému růstu měst. Bylo to zejména
v důsledku přílivu imigrantů, kteří hledali práci v továrnách.
V roce 1914 měly USA 45 milionů městského obyvatelstva – mezi největší
centra patřil např. New York, Chicago nebo Pittsburgh. Do roku 1921 nebylo
přistěhovalectví v USA nijak omezováno. Odpor proti nárůstu počtu
imigrantů však vedl k přijetí zákonů Immigration Act of 1921 a
Immigration Act of 1924, které
stanovily přísné roční přistěhovalecké kvóty. První z roku 1921 umožňoval
roční imigraci z jednotlivých států do maximálně 3 % počtu obyvatel USA k
roku 1910, kteří z daného státu pocházeli. Druhý z roku 1924 byl založen
na stejném principu, ale povoloval maximálně 2 % a vztahoval se na počty
obyvatel z roku 1890. Tím v podstatě zamezil imigraci z jižní Asie
a Indie a prováděl jasnou rasovou selekci imigrantů: např. roční limit byl
pro Irsko 28 567 osob, pro Československo 3 073 osob a pro Indii
100 osob. Tyto diskriminující zákony byly zrušeny až v roce 1965
(Immigration Act of 1965), následovalo
dramatické zvýšení počtu přistěhovalců. Do 70. let to byli hlavně Evropané,
od konce druhé světové války ale přibylo i množství imigrantů z Karibiku
a Latinské Ameriky.
Vlna imigrace
vyvrcholila v letech 1990 (1,5 milionu přistěhovalců) a 1991 (1,8 milionu
přistěhovalců). Roku 1996 byl uzákoněn „Illegal Immigration Reform“ a
„Immigration Responsibility Act“. Znamenalo to zvýhodnění legální imigrace
osob, které měly stanovenou výši příjmu. USA mají aktivní migrační politiku,
přesto imigraci např. z Kuby nebo Haiti určitým způsobem omezují.
V devadesátých letech byl zaznamenán nárůst legální, ale hlavně ilegální
imigrace z Mexika. V roce 2005 tvořili přistěhovalci z Mexika
již 14,4 % veškeré legální imigrace do USA.
Některé skupiny
přistěhovalců se soustřeďují v určitých oblastech USA. Kubánci se
většinou usazují na Floridě, Portoričané na severovýchodě a obyvatelé
mexického původu na jihozápadě a západě USA, hlavně u hranic s Mexikem.
V Novém Mexiku jich žije 43,6 %, v Texasu 34 %, v Kalifornii 34 %,
v Arizoně 25 % a stále více jich přibývá také v Nevadě, Coloradu a
Utahu, tedy ve státech, které kdysi Mexiku patřily. V těchto číslech
jsou tedy započítáni nejen přistěhovalci, ale zřejmě i potomci obyvatel,
kteří zde žili ještě před připojením k USA. Přesto se někdy mluví
dokonce o „reconquistě“. Tzv. „latinos“ nyní představují hlavní skupinu
přistěhovalců z oblasti Latinské Ameriky. Předstihli už i Afroameričany
a podle údajů ze sčítání lidu, které proběhlo v roce 2000, jich v USA
žije 35 milionů. Přestože demografické studie ukazují, že do roku 2050 by ve
Spojených státech měla populace „latinos“ dosáhnout téměř jedné čtvrtiny
z celkového počtu obyvatel, většina Američanů zatím stále odvozuje svůj
původ od předků z Evropy, zejména Německa.
Významný příliv imigrantů
z Mexika vedl k vytvoření názvu „OTMs – other than Mexicans“
(nemexičtí přistěhovalci). Označují se tak imigranti přicházející
z ostatních zemí Latinské Ameriky, Asie nebo Středního Východu. Podíl
imigrantů z Evropy je v současnosti velmi malý, v roce 2005
tvořili pouze 15,7 % z celkového počtu. USA jsou však dodnes zemí
s největší českou komunitou v zahraničí. K českému původu se hlásí
1,3 milionů osob (2005) a k československému původu přes 300 000 osob. Česká
menšina je tak v USA na 25. místě. Největší komunity Čechů dnes můžeme nalézt
v Chicagu, New Yorku, Los Angeles nebo Washingtonu.
(zpracovala Petra
Morkesová, 2006)
 Orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus)
je jedním ze symbolů USA (mají ho ve svém státním znaku). Orel bělohlavý
patří do čeledi jestřábovitých. Velikostí je čtvrtým největším orlem na
světě. Dorůstá délky 71 až 96 cm, hmotnosti 3 až 6,3 kg a rozpětí křídel 168
až 244 cm. Mláďata jsou nejprve světle hnědá, jejich peří tmavne až ve věku
dvanácti týdnů, kdy opouštějí hnízdo. Později se na jejich hlavě, ocase,
hrudi a pod křídly začínají objevovat bílé skvrny. Tělo dospělců je tmavě
hnědé, korunované bílou hlavou a stejně zbarvenými ocasními pery. Výrazný je
také mohutný žlutý zobák a pařáty. Tohoto zbarvení však orli dosahují až
kolem pátého roku života. Samička je vždy větší a těžší. Orli bělohlaví
obvykle hnízdí na stromech či skalních římsách a tam, kde jim to příroda neumožňuje,
také přímo na zemi. Budují velká hnízda z klacků a větví, která
opakovaně využívají. Hnízdo může dosahovat výšky až 4 m a průměru 2,5 m. Orli
žijí v trvalých párech. Samice snáší 1 až 3 vejce, inkubační doba se pohybuje
kolem čtyřiceti dní, mláďata vylétají po 10 až 11 týdnech. V sezení na
vejcích se střídají oba rodiče. Hlavní obživu tvoří ryby. Nevyhýbají se však
ani lovu menších ptáků, savců a dalších obratlovců a nepohrdnou ani mršinami.
Při lovu jim pomáhá mimořádně vyvinutý zrak. Bylo doloženo, že orel
bělohlavý je schopen spatřit rybu až na vzdálenost tří kilometrů.
Orli bělohlaví se
vyskytují na celém území USA s výjimkou Havajských ostrovů. Žijí vždy v
blízkosti vodního zdroje (řeky, jezera či mořského pobřeží). Anglický název
orla bělohlavého „bald eagle“ v doslovném překladu znamená něco jako
orel holohlavý nebo lysý. Dnes už zavádějící slovo „bald“ mělo ve staré
angličtině význam „bílý“.
(zpracovala Tereza Havlíčková, 2006)
 Gateway Arch (Brána k Západu) se nachází
ve městě St. Louis ve státě Missouri. Je součástí národního parku
Jefferson National Expansion Memorial, společně se starou soudní budovou (Old
Courthouse). Gateway arch je vzpomínkou na všechny dobrodruhy, dobyvatele
Západu. Myšlenka na památník osídlování amerického Západu se zrodila
v roce 1933 v mysli Dr. Luthera Ely Smitha, ale až roku 1947 byla
vypsána architektonická soutěž, ve které zvítězil tehdy teprve 37letý
architekt finského původu Eero Saarinen. Porazil zbývajících 171 soutěžících,
včetně vlastního otce, a porota jeho dílo nazvala „dílem génia“. Jeho návrhem
byl oblouk postavený v severojižním směru, aby byl průchod orientovaný
z východu na západ. Má symbolizovat bránu otevírající se všem novým
osadníkům divokého západu. S výstavbou se začalo 12. února 1963, dva
roky po Saarinenově smrti. Obě paty oblouku se stavěly zároveň, proto až do
konce trvaly obavy, že se obě části na vrcholu nesetkají. Památník byl
dokončen 28. října 1965. Celá vnější konstrukce oblouku je z nerezové
oceli, za jasného počasí se na slunci leskne a je vidět z velké dálky.
Je nejvyšší stavbou města a nejvyšším památníkem v Americe. Gateway arch
je 192 m vysoký a na základně 192 m široký. Má trojúhelníkovitý průřez,
přičemž délka strany u paty oblouku je 16,5 m a na vrcholu 5,2 m. V roce 1968 byl nainstalován
unikátní tramvajový systém vnitřkem oblouku, který dopravuje návštěvníky na
vrchol na vyhlídkovou plošinu. Tento dopravní systém vymyslel za pouhých 14
dní Dick Bowser. Jedná se o 8 kabinek v obou patách oblouku, každá pro 5
lidí, které jsou zapojené do vláčku. Ve vrcholu oblouku jsou malá okna, která
umožňují krásný výhled na město až do dálky 50 km. V podstavě brány se nachází
Muzeum osídlování Západu (výstava je zaměřena i na indiánskou minulost země),
Tuckerovo divadlo (ukazuje dokument Svědectví o snu o stavbě památníku) a
Odysseovo divadlo (snímky o osídlování Západu).
(zpracovala
Zuzana Straková, 2006)
 Most Golden Gate (Golden Gate Bridge)
je jedním z nejznámějších visutých mostů na světě a také jedním
z filmařsky nejvděčnějších symbolů San Francisca. Název mostu („Zlatá
brána“) nevychází z jeho podoby nebo brvy, ale jen opakuje název průlivu
ležícího mezi Sanfranciským zálivem (San
Francisco Bay) a
Tichým oceánem. Most spojuje San Francisco (na jižním Sanfranciském
poloostrově (San Francisco Peninsula)) s
okresem Marin (na severním poloostrově). O vybudování mostu bylo rozhodnuto
v roce 1930 a stavba byla zahájena 5. ledna 1933. Při stavbě bylo nutno
vzít v úvahu častá zemětřesení ale i bouřlivé přílivy a odlivy. Nejobtížnější
byla stavba základů pro jižní mostní pilíř. Pracovalo se z vlečných člunů za
přílivu i odlivu. Po dostavení pilířů bylo nutno namontovat 2 drátěná lana.
Tato montáž se prováděla z visutých lávek. Stavba si vyžádala 11 obětí na
životech (z toho 10 při zřícení lešení 17. února 1937). Stavbu mostu vedl
inženýr Joseph Strauss, jeho poradcem byl architekt Irving Morrow. Do provozu
byl most slavnostně uveden 27. května 1937 (pro pěší) a o den později (pro
automobily). Stavba mostu, který byl ve své době nejdelší na světě, tedy
trvala čtyři roky, dnes trvá stejně dlouho jeho natření. Od dokončení byl
Golden Gate Bridge uzavřen pouze třikrát, vždy kvůli nepříznivým větrným
podmínkám.
Most má rozpětí pilířů
1280 m, jeho celková délka je 2737 m. Má dvě nosná lana, každé má průměr 92
cm a skládá se z 27 572 jednotlivých drátěných pramenů. Každý pilíř
nese zátěž 95000 tun, kotevní kvádry jsou vystaveny zatížení 28 500 tun v
tahu. Věže dosahují výšky 227,4 m a svým tvarem připomínají obrovské písmeno
H, postavené několikrát nad sebou. Denně přejede most přes 120 000 aut; má
šestiproudovou vozovku, přičemž počet pruhů pro provoz jednotlivými směry se
mění podle denní doby. Po obou stranách mostu je chodník pro pěší. Za přejezd
osobním autem se ve směru do San Francisca platí 5 dolarů; v opačném směru se
neplatí. Od 1. října 1983 je rychlostní limit na mostě redukován na 70–90
km/h.
Díky klimatu
pacifického pobřeží je most většinou zahalen v hustých oblacích mlhy.
Červená barva Golden Gate Bridge byla zvolena právě proto, aby kontury stavby
byly v mlze lépe viditelné.
(zpracovala
Adéla Tinklová, 2006, redukováno)
 Hamburgery jsou považovány za typický produkt americké
kuchyně, jejich prapůvod lze však hledat už u starých Římanů a nebo u
tatarských kmenů Střední Asie (tatarský biftek). Zaručených „vynálezců“
tohoto pokrmu na území USA existuje celá řada. Např. roku 1885 chlapec
Charlie Nagreen z Wisconsinu prodával na místním jarmarku masové koule,
ze kterých později pro lepší pojídání
vytvořil placku a dal ji mezi chleby. Svůj výrobek pak nazval „hamburger
Charlie“. Nebo v roce 1890 jistý Luis Larsen z Connecticutu podával
„první hamburger“ ve své jídelně, když pomlel všechny zbytky masa a podával z nich
sendvič. Za dalšího původce je považován Otto Kuasw, německý kuchař, který
v roce 1891 v přístavu Hamburgu podával oblíbený sendvič
námořníkům. Jeden z námořníků pak pověděl restauratérům v New Yorku
o tomto výrobku a ti ho začali nabízet po názvem německého přístavu. Většina
Texasanů však považuje za opravdového vynálezce Flesche Davise, který
v roce 1894 jako první položil syrový steak z pomletého hovězího
masa na gril a potom ho spolu s plátky cibule položil mezi domácí
toasty. Podobu, jakou známe dnes, doznal hamburger až později. Brzy byl
doplněn o tandem hranolek s cocacolou. Tato kombinace se rozšířila po
stáncích s občerstvením po celých Spojených státech a zásadním způsobem
změnila stravovací návyky Američanů.
 V roce 1938 stvořili bratři Richard a Mauricius
McDonaldové z těchto tří ingrediencí základ fastfoodu – rychlého
občerstvení. Zaměřili se i na další požadavky spokojeného zákazníka, když
např. radikálně snížili ceny. Původně provozovali pouze tzv. drive-in
občerstvení, ve kterém byli obslouženi přímo ve svém automobilu. Po druhé
světové válce se svět zrychlil a zvýšily se i požadavky zákazníků. U
McDonaldů proto došlo k redukci jídelního lístku na devět levných a
snadno zhotovitelných jídel. Základním se stal právě hamburger a jeho
variace. V roce 1953 Richard McDonald spojil dva gotické oblouky a
vytvořil z nich známé logo ve tvaru písmene “M“, bratři také začali
udělovat tzv. franšízové licence, kdy se zájemce z oblasti pohostinství
zavazuje přinést vstupní kapitál, vlastní prostory a zaplatit si zaškolení.
McDonald poskytne na oplátku nájemci firemní know how, možnost používání
světově proslulého loga, hmotné vybavení restaurace a plný výrobkový
sortiment. Za to si vyhrazuje možnost kontroly výrobních postupů a také
placení pravidelných poplatků z obratu.
Jako franšízer začínal i Raymond Kroc, který v roce 1955 výrobu
hamburgerů dále zdokonalila v roce 1961 pak získal celosvětová práva na
obchodní značku McDonald’s a tento podnik se začal šířit po celém světě. Dnes
existuje asi třicet tisíc provozoven ve více než sto zemích světa.
Dnes však gigant
zaznamenává ústup ze slávy. V roce 2001 byly uzavřeny 163 provozovny a
v roce 2002 dalších 175, trend pokračuje. Motto McDonald’s z roku
1957: Kvalita, obsluha, čistota, hodnota (Quality, Service, Cleanliness and
Value - Q.S.C.& V) se provozovnám stále hůře daří dodržovat. Síť podniků
je už tak rozsáhlá, že je stěží prováděna jakákoliv kontrola. Lidé si stále
více stěžují na špinavé a nekulturní prostředí v restauracích, na dlouhé
fronty a nezdravou, nezajímavou stravou, která je v rozporu se zásadami
zdravé výživy. Objevují se také žaloby na podnik kvůli obezitě a stále
častější jsou i demonstrace. Množí se úvahy o tom, že McDonald’s by měl začít
nabízet např. jídla z kuřat s čerstvými zeleninovými přílohami.
McDonald’s se rozhodl, že začne tisknout přímo na obaly, kolik kalorií, tuků,
cukrů nebo bílkovin jeho jídlo v sobě ukrývá. Řetězec se spoléhá, že
toto nové balení mu alespoň částečně pomůže v soudních bitvách.
(zpracovala
Veronika Cahová, 2005)
Americké speciální
ozbrojené jednotky jsou poměrně složitě strukturovány. Nejznámější jsou:
 U.S. Army Special Forces obvykle označované jako Zelené barety
(název není oficiální, je odvozen z charakteristické součásti jejich
výstroje) jsou nasazovány na místech, kde je rychle potřeba zasáhnout nebo
demonstrovat sílu. Jedná se o jednotky, které se po seskoku pohybují a
chovají podobně jako běžná armáda. Jejich historie sahá do druhé světové
války, kdy byla vytvořena jednotka 1st Special Service Force, v
dnešní podobě jsou dítětem studené války. Jejich prvním skutečným válečným
nasazením byla válka ve Vietnamu. Na konci výcviku dostanou vojáci zelený
baret s odznakem Special Forces s nápisem De opresso liber (osvobodit
z útlaku). Na rozdíl od stereotypu akčních filmů, které je často líčí
jako bandou hrdlořezů, jsou vojáci těchto jednotek cvičeni nejen pro použití
v bojových akcích, ale také pro humanitární a rozvojovou pomoc – zejména
pro zajištění zdrojů hygienicky nezávadné vody pro civilní obyvatelstvo.
 Special Forces Operational Detachment-Delta
(Airborne) Historie
této jednotky je spojována se jménem plukovníka Charlie A. Beckwitha, který
sloužil nějaký čas u britských SAS a po svém návratu do americké armády
založil 1. oddíl zvláštních vojsk Delta. Prvotním úkolem Delty je boj proti
teroristickým útokům na území Spojených států a tomu odpovídá i výcvik a
požadavky na uchazeče (psychologické a fyzické předpoklady). Rychlý a 100%
úspěšný střelec je považován za ideál. Vojáci jsou v jednotce cvičeni
k tomu, aby byli schopni na jakémkoli místě obsadit budovu nebo dopravní
prostředek obsazený teroristy. Trénink zahrnuje všechny druhy konvenčního
boje s jednotlivými druhy situací. V tréninku je též zahrnuta komunikace,
demolice a vysoký stupeň první záchrany. Základna Delty je ve Fort Braggu v
Severní Karolíně, kde jsou udržovány v pohotovosti dvě roty po 100 mužích.
 U.S. Army Rangers (oficiálně 75th
Ranger Regiment) se objevují během celé vojenské historie USA.
Poprvé byli zorganizováni majorem Robertem Rogersem v roce 1756. Na pláži
Omaha získali Rangers svoje oficiální motto: "Rangers Lead the Way"
(Rangers veďte cestu). Současný Ranger je muž, který splnil speciální výcvik
v americké armádě (tzv. ranger kurz). Všichni důstojníci a vojáci
v jednotce jsou dobrovolníci. Jednotka má tři prapory a každý prapor
může být nasazen kdekoliv na světě během 11 hodin. U. S. Army Rangers jsou
pokládáni za nejlepší jednotku lehké pěchoty Armády USA.
 U.S. Navy SEALs (SEAL = Sea, Air, Land - moře, vzduch,
země) navazují na pracovní oddíly dobrovolníků, tzv. SeaBees (mořské včely),
vytvořené v roce 1943. Ty se později přeměnily na speciální námořní
bojové demoliční jednotky, které se – pod názvem Underwater Demolition Teams
(UDT) – vyznamenaly v konfliktu v Koreji při odminovávání přístavů.
Během 60. let námořnictvo využilo příslušníky UDT k vytvoření jednotek
nazvaných "SEAL teams" a v lednu 1962 byl oficiálně ustaven tým
Jedna (SEAL Team ONE) v pacifické flotile a tým Dva (SEAL Team TWO) ve
flotile atlantické. Současné týmy SEAL jsou nejlepšími jednotkami amerického
námořnictva.
 U.S. Air Force Pararescue (Para-záchranáři USAF) jsou speciálně
vycvičeni na záchranné akce v týlu nepřítele. Pokud se před několika
desítkami let zřítilo letadlo za frontou, nikdo letci nedokázal pomoci a byl
tak vlastně považován za mrtvého. Koncem druhé světové války se však objevil
vrtulník, který umožnil rychlé vyhledání a odvoz posádek havarovaných
letadel. K dokonalosti pak toto umění dovedli Američané ve Vietnamu,
proto tito záchranáři byli zařazeni po bok ostatním jednotkám pro zvláštní
operace a traduje se o nich rčení: “PJ léčí jako doktor na univerzitě, skáče
z letadla jako Zelené barety, bojuje jako Ranger a plave jako SEAL.” Na
konci výcviku obdrží baret kaštanové barvy s odznakem PJ, na kterém je
anděl držící zemi s nápisem “That others may live!”(“Aby jiní mohli
žít!”). Vojenské vrtulníky s PJ na palubě zasahují také při živelných
pohromách a katastrofách a stali se oficiální záchrannou jednotkou pro
kosmický program USA.
(zpracoval Lukáš
Rambousek, 2005)
 Hoover Dam je bezesporu nejznámější přehrada na
řece Colorado, jednom z hlavních zdrojů sladké vody na jihozápadě USA. Vodní
režim řeky je velmi nevyrovnaný, hlavním zdrojem vodnosti je na svazích
Skalistých hor tající sníh. Několik povodní s katastrofálními následky
vedlo k rozhodnutí o výstavbě vodní kaskády, která by vedle protipovodňového
efektu zadržovala vodu pro závlahy a vyráběla elektrickou energii. Klíčovou
nádrží celého systému se stalo Lake Mead, které je vůbec největší umělou
vodní plochou v USA. Práce na přehradě byly zahájeny 20. dubna 1931.
Hráz měla původně stát v kaňonu Boulder, ale z dopravních důvodů
byla stavba posunuta do Černého kaňonu (Black canyon).
Výstavba byla dokončena 1. března 1936, ale jméno Hoover Dam (podle
prezidenta Herberta Hoovera, během jehož vlády byla stavba započata) nese až
od 30. dubna 1947. Pro stavbu samotnou bylo nutné upravit andezitové stěny do
patřičného tvaru tak, aby se o ně mohla zaklenutá hráz dobře opřít. Tuto
práci vykonávali dělníci zavěšení na lanech, kteří pneumatickými kladivy
navrtávali stěnu pro výbušniny. Právě zde se údajně zrodila „hard hat“
(ochranná přilba, dělníci si prý máčeli své klobouky v dehtu a nechali
je pak uschnout na slunci tak, aby jim poskytovaly alespoň částečnou
ochranu). Ve stěnách kaňonu byly vytesány čtyři tunely o průměru 15 metrů,
které odváděly řeku mimo staveniště. Po úpravě stěn a odklonění řeky bylo
započato betonování hráze. Objem betonu přesáhl objem Cheopsovy pyramidy, což
přineslo mnoho technických potíží. Stavba vznikla jako komplex pilířů o
lichoběžníkovém půdorysu, které byly betonovány v 1,5 metru silných
vrstvách. Do prostoru mezi pilíři se po vytvrzení vtláčel beton a spojoval
vybetonované vrstvy speciálními zámky. Každá vrstva navíc obsahovala systém
trubek, který byl napojený na chladící systém. Po ukončení chlazení se trubky
ořízly a zaplnily betonem. Konečná výška hráze je 221 metrů od paty přehrady
(nejvyšší na západní polokouli), tloušťka v základu 201 m, v koruně
13,7 m. Plocha Lake Mead je 637 km² a objem vody přibližně 35,2 mld.
m³ (téměř 2 roky průměrného průtoku řeky Colorado). Maximální výkon
vodní elektrárny je 2074 MW (Dukovany mají výkon 1375 MW). Přehrada byla
postavena ve stylu Art Deco, takže se stala zajímavým lákadlem nejen pro
obdivovatele technických památek. Ročně ji navštíví 8–10 miliónů návštěvníků
a k přehradnímu jezeru přiléhající Lake Mead National Recreation Area
je 5. nejnavštěvovanějším národním parkem v USA.
(zpracoval Jan
Geletič, 2005)
 Las Vegas leží v jižní části státu Nevada.
Svou rozlohou 239,6 km² a počtem obyvatel 535 tis. je největším a
nejlidnatějším městem tohoto státu. Aglomerace – Las Vegas Metropolitan Area
– má 1600 km² a 1,952 mil. obyvatel (údaje z roku 2004).
Místo, na kterém
později vyrostlo město Las Vegas, objevili v Mohawské poušti v roce 1829
mexičtí průzkumníci. Podle charakteru vegetace dostalo název Las Vegas (tj.
pastviny). K rozvoji celé oblasti došlo až po postavení železnice, město
bylo založeno při jednom z nádraží 15. května 1905. Ve třicátých letech
minulého století jeho rozvoj přibrzdila hospodářská krize, ale stavba
nedaleké Hooverovy přehrady (Hoover Dam) a hlavně zlegalizování hazardních
her v Nevadě v roce 1931 přilákalo velké množství lidí a stalo se
důležitým impulsem rozvoje města. U zrodu myšlenky přetvořit Las Pegas na
město hazardu a zábavy stál člověk s gangsterskou minulostí Benjamin „Bugsy“
Siegel. Do Las Vegas přišel v období po skončení 2. světové války
s dostatkem prostředků na vybudování nového kasina a hotelu
pojmenovaného po jeho přítelkyni – Flamingo (otevřeno 26.prosince 1946).
Během 40. a 50. let vznikají další luxusní kasina
a hotely. Z původní výpadovky na jih vzniká Strip – moderní ulice, která
postupně svým komfortem a luxusem překonává původní centrum města. Druhá
polovina 80. let vtiskuje lasvegaské Strip zcela novou tvář: vznikají nové
hotely a prostorná kasina, mnohdy i na místě původních, stojících tu z dob
samotných začátků hráčské vášně. Většinou se jedná o modely světových
velkoměst. Nejrůznější atrakce (od světelných show po výbuch sopky) jsou
zdarma a mají nalákat hosty do kasin. V Las Vegas stojí 16 z 20
největších hotelů světa. Největším je MGM Grand
s 5000 lůžky, nejnovějším a nejdražším pak The Wynn; celkem je v Las Vegas
k dispozici 132 000 pokojů. V poslední době dochází ke spojování
jednotlivých hotelových komplexů za účelem snižování nákladů. Největší síť
kasin provozuje Harrah‘s,
MGM Mirage a Boyd Gaming. Tržby kasin přesáhly v roce 2004
17 mld. USD. Charakteristickým rysem Vegas jsou i svatební kaple, které se
nacházejí v každém hotelu nebo kasinu. Ve městě je ročně oddáno na 120
000 párů. K oddání je potřeba jen průkaz totožnosti a 55 USD na licenci.
Mezi stinné stránky města patří enormně rozšířené gamblerství (až čtvrtina
domácností), zločinnost v okrajových částech města, obchod
s drogami a prostituce.
Dnes je Las Vegas
nejrychleji se rozvíjejícím městem USA. Největší zisky stále plynou
z provozu kasin a heren (36 % HDP), hazard však již není jediným
motorem, který žene ekonomiku Vegas kupředu. Nahradil ho rozvíjející se
cestovní ruch a prodej zboží (v roce 2004 sem zavítalo 37 milionů
návštěvníků). Do Vegas začínají jezdit rodiny s dětmi nakupovat a za
zábavou, na vzestupu je i obchod s nemovitostmi. Do budoucna město
počítá s další výstavbou nebo přestavbou hotelů a heren. Programově se
snaží přilákat širší veřejnost (nejen hazardní hráče), aby se zbavila nálepky
„Sin city“ a mafiánského doupěte.
(zpracoval Aleš
Medek, 2005, mírně kráceno)
 Nápis Hollywood (Hollywood Sign)
vznikl v podstatě jako reklamní poutač. V roce 1923, kdy byla Amerika
okouzlena tehdy novým filmem, rozhodl se vydavatel Los Angeles Times na
rodícím se fenoménu vydělat. Na Mount Lee v Santamonických horách (Santa Monica Mountains) umístil poutač k propagaci
developerského projektu Hollywoodland. Každé písmeno bylo přes devět metrů
široké a více než 15 metrů vysoké, nápis ozářilo 4000 žárovek. Slavným se
nápis stal až v roce 1932 v důsledku tragické události: úspěšná herečka
z Broadwaye Peg Entwistleová
se nedokázala vyrovnat s chladným přijetím v Hollywoodu, vyšplhala
po žebříku pro dělníky na vrcholek písmene „H“ a skočila dolů. Do historie se
zapsala jako „Hollywood Sign Girl“ (ironií osudu bylo, že den po smrti
dostala poštou nabídku na roli…). V roce 1944 projekt Hollywoodlandu
zkrachoval a nápis se stal majetkem města. Už pár let chátral, protože obnova
byla plánována až po ukončení války. Část písmene „H“ v tomto roce
dokonce odpadla. Hollywoodská obchodní komora se rozhodla v roce 1949
odstranit písmena LAND a zbytek nápisu
opravit. Počínaje rokem 1973 se nápis honosí statutem oficiální památky
města, do té doby ale opět chátral a hrozil zřícením. Zčásti odpadla písmena
„D“ a „O“, jakýsi žhář založil požár u písmene „L“ a nějací šprýmaři vyměnili
písmeno „O“ za „e“, takže se nad předměstím Los Angeles skvěl po jistou dobu
nápis „HOLLYWEED“ (weed značí v angličtině marihuanu). Když už
z nápisu zbývalo jen torzo, pomohl zakladatel Playboye Hugh Hefner,
který v roce 1978 uspořádal benefiční večer a jednotlivá písmena vydražil.
Celkem získal na obnovu za každé písmeno 27 700 dolarů. Ve stejném roce
bylo torzo starého nápisu nadobro strženo, aby mohl být po třech měsících
vztyčen nový nápis z betonu a oceli, vážící téměř 200 tun,
v podobě, kterou známe dodnes. V současnosti se nápisu průběžně dostává
statických posudků, kontrol i nových nátěrů. Dále obdržel důmyslný
bezpečnostní systém a non-stop monitoring bezpečnostní agentury.
(pracoval Jakub
Sís, 2005, s využitím: Jukl, J., Beck, O.: Skrytá tvář Hollywoodu.
ČiliChilli, 8/2005)
 Sonorská poušť (Sonoran Desert),
jedna z deseti největších pouští naší planety, má rozlohu 312 000 km² a
pokrývá území jihozápadní části Arizony, jihovýchod Kalifornie, většinu
mexického státu Sonora a podstatnou část poloostrova Baja Kalifornia (mapa).
Povrch můžeme charakterizovat střídáním písečných oblastí se štěrkovými a
kamenitými plochami, část povrchu kryje i zemina. V letním období ovlivňuje
poušť prouděním od Mexického zálivu, zatímco v zimním období mají zásadní
vliv na podnebí vzdušné proudy od tichomořského pobřeží. Od října do dubna
jsou denní teploty velmi příjemné, okolo 20 ºC, ovšem od května do září
vystupují velmi často nad 40 ºC. Poušť má ze všech severoamerických
pouští největší roční úhrn srážek (mezi 70 až 250 mm), který je rozdělen v
průběhu roku značně nerovnoměrně. Podstatnou část vláhy přinesou letní bouře
od července do září, menší část občasné deště v období „zimy“.
V Sonorské poušti se střídá 5 ročních období, a to období jara, které
probíhá od února do dubna, suché léto od května do června, monzunové léto od
července do poloviny září, podzim do listopadu a zima od prosince do ledna.
Díky vyššímu úhrnu srážek má Sonorská poušť má ze všech světových pouští
nejbohatší zastoupení živočišných a rostlinných druhů a je považována za
nejkrásnější a nejzelenější poušť na světě a ráj kaktusářů. Nepřehlédnutelnou
dominantou a nejznámější rostlinou Sonorské pouště je Carnegiea
gigantea – obří kaktus, který byl vyhlášen národní rostlinou
státu Arizona. Především v Arizoně se často setkáváme s nejrůznějšími
podobami tohoto obra ve formě více či méně povedených turistických suvenýrů.
Latinské jméno je známo spíše odborníkům a mnohem rozšířenější je jeho lidové
označení – saguaro. Saguaro je velmi pomalu rostoucí kaktus (5cm/rok), který
kvete drobnými bílými kvítky až po dosažení dvacátého
roku. Když dosáhne stáří osmdesáti let a měří kolem pěti metrů, začne se větvit
a dostává tak svůj typický vzhled. Z dozrálých plodů místní indiánské kmeny vyrábějí džem.
Živočišstvo pouště tvoří brouci, tarantule, jedovatí pavouci, škorpióni,
ještěrky, chřestýši, želvy, havrani, křepelky, jestřábi, sokoli, sovy,
veverky, zajíci, lišky, šakali atd. Nejtíživějším ekologickým problémem
zůstává degradace a fragmentace přirozených stanovišť místních živočichů a
rostlin, nedostatečně fungující systém ochrany a stále se zvyšující tlak
lidských aktivit. V současné době probíhají ochranářské akce na záchranu
pouštní želvy Gopherus agassizii, která
je endemitem této pouště.
(zpracovala Hana
Brychtová, 2005)
 Amišvé jsou malou náboženskou komunitou (asi 230
tis. příslušníků), která žije ve státech Pennsylvania a Ohio. Skupina se
vytvořila v Evropě v 17. století, kdy se vyčlenila z anabaptistické
sekty mennonitů. Jejich tehdejší vůdce, Švýcar Jacob Ammann
(podle něj také dostali amišové své jméno), se domníval, že mennonitské hnutí
již není věroučně dostatečně přísné a podléhá zesvětštění. S představou,
že praví křesťané by neměli podléhat žádným módním výstřelkům tohoto světa,
začal spolu se svými následovníky odmítat jakékoliv módní i technologické
novinky. Dodnes proto např. udržují způsob oblékání běžný v 17. století,
nepoužívají elektřinu a na svých farmách ani zemědělskou techniku (kombajny,
traktory apod.).
Na perzekuci se strany
úřadů v Německu, Švýcarsku a Nizozemí
reagovali amišové hromadným přesídlením do USA, i tam ale vzbuzoval
nevoli jejich odpor vůči vojenské službě, vyššímu vzdělání a v současnosti
např. k placení důchodového pojištění. Amišové mluví jihoněmeckým dialektem,
tzv. pensylvánskou němčinou (ukázka zde),
bible je však čtena v klasické němčině a stejně tak jsou zpívány i staré
německé písně. Bohoslužby se konají každou druhou neděli, trvají asi tři
hodiny a místo konání se stále mění. Tradiční amišové nemají stálé
modlitebny, ale lavice na bohoslužby se stěhují do domu jednoho ze členů
sboru. Kazatelé jsou nejdůležitějšími postavami komunity, protože vše je
podřízeno náboženskému životu. Všechny funkce jsou doživotní a muži do nich
nejsou voleni, ale losováni. Jednou z důležitých funkcí kazatelů je také
kontrola, zda všichni členové žijí v souladu se zvykovým právem komunity
(tzv. Ordnung). Děti jsou vzdělávány ve vlastních jednotřídních školách, kam
docházejí po dobu osmi let. Anglicky se děti začínají učit ve druhé třídě. V
době setby a žní chodí do školy pouze v sudém nebo lichém týdnu. Učí se číst,
psát, počítat, něco málo z dějepisu a geografie, jakékoli vyšší vzdělání je
považováno za nevhodné. Nejvyšší soud Spojených států udělil pro děti z
komunity výjimku z povinné školní docházky po ukončených osmi letech.
Komunita je samozřejmě
naprosto endogamní (sňatky jsou povoleny jen mezi členy). V důsledku toho
vznikají složité příbuzenské vztahy a většina komunity si stále udržuje tatáž
příjmení (zejména Stolzfus, King, Fischer, Beiler a Lapp). V komunitě je
enormní výskyt dědičných onemocnění, zejména různých forem mentální
a fyzické retardace. Dosud v ní bylo identifikováno na 80 různých
genetických nemocí.
V současné době
existuje několik větví Amurů lišících se „mírou kompromisů“ s moderním
světem – vedle ortodoxních amišů starého řádu (Old Order Amish) existují např.
liberálnější amišové nového řádu (New Order Amish) nebo reformní Beachyho
amišové (Beachy Amish, podle zakladatele Mosese Beachyho), kteří dokonce
staví své vlastní modlitebny, smějí vlastnit telefon (i když nesmí být
umístěn v obytném domě, ale ve zvláštním přístřešku odděleném od domu cestou)
a povolují i další úlevy z přísného tradičního života.
(zpracovala
Veronika Kokavcová, 2005, kráceno)
 Mackinac Bridge se nachází na severu státu Michigan a
přemosťuje úžinu Mackinac oddělující Michiganské jezero (na západní straně) a
Huronské jezero (na východní straně). Most je jedinou spojnicí dvou
oddělených částí státu Michigan – jižní oblasti ležící mezi Michiganským a
Huronským jezerem, označované jako Dolní poloostrov (Lower
peninsula) a severní oblasti mezi Hořejším a Michiganským jezerem,
označované jako Horní poloostrov (Upper peninsula).
V současnosti
(2005) je svou délkou 2 625 m Mackinac Bridge třetím nejdelším visutým
mostem na světě (a největším na západní polokouli). Vzdálenost mezi hlavními
věžemi je 1159 m. Prvenství ve své kategorii držel most
od zprovoznění do roku 1998, kdy ho předčily japonský Akashi Kaikyō
(明石海峡大橋, délka 3 911 m, vzdálenost mezi
věžemi 1991 m) a dánský most Great Belt
(Storebæltsbroen, délka 2694 m, vzdálenost mezi věžemi 1624 m).
První úvaha o možnosti
výstavby mostu přes úžinu Strait Mackinac se zrodila již na konci 19.
století, kdy se v místních novinách objevil článek, že kromě lodní
dopravy východ – západ po jezerech by bylo možné propojit Dolní a Horní
poloostrov, což by výrazně ulehčilo cestování z nedaleké Kanady do USA a
naopak. Samotná stavba ale byla zahájena až v polovině 20. století –
v roce 1952. Most byl oficiálně otevřen 7. května roku 1954, pro dopravu
byl ale zprovozněn až od 1. listopadu 1957.
(zpracoval Vilém
Černý, 2005, kráceno)
Silicon Valley (Křemíkové údolí), je
rozlehlé údolí v severní Kalifornii. Leží jihovýchodně od San Francisca
v oblasti Sanfranciského zálivu, zahrnuje také část údolí Santa Clara.
Je přibližně 40 km dlouhé a 20 km široké. Údolí je téměř kompletně zastavěné
a protkané sítí dálnic a silnic. Administrativně se sice skládá z několika
měst, stavebně se ale jedná o jednotný celek a jejich názvy slouží
v podstatě jen k orientačnímu upřesnění místa v údolí. Mezi
nejznámější města patří: San José Palo Alto, Santa Clara, Sunnyvale, Los
Altos, Mountain View. San José je pak považováno za jakési hlavní město
Silicon Valley.
Silicon
Valley se celosvětově proslavilo jako centrum počítačového a elektronického
průmyslu, podle materiálu na výrobu čipů – křemíku – dostalo ostatně i své
jméno. Výraz Silicon Valley použil poprvé v roce 1971 novinář Don Hoefler,
když tímto pojmem označil v sérii článků pro časopis Electronic News kolonii
bouřlivě se rozvíjejících elektronických firem ve městě Santa Clara. Impuls
k rozvoji nejmodernějších technologií v údolí byl ale podstatně
starší a je spojován s profesorem Stanfordské univerzity Frederickem Termanem,
který povzbuzoval své studenty, aby si právě zde založili vlastní firmy s
elektronikou místo toho, aby se nechávali najímat jako řadoví zaměstnanci
firem na východním pobřeží USA. První dva studenti, kteří uposlechli jeho
rad, byli William R. Hewlett a David Packard. V roce
1939 shromáždili kapitál 538 dolarů a založili v malé garáži Hewlett-Packard
Copany, firmu, která se později
proslavila řadou technických inovací (mj. výrobce prvního PC) a dnes
zaměstnává přes 150 tisíc lidí.
Podle
vzoru Hewletta a Packarda vznikaly v Silicon Valley další společnosti, které
dnes zaměstnávají přes 1 milion osob (z nich má 40 % vysokoškolské
vzdělání a více než třetina je zahraničního původu). Vysoce kvalifikované
zaměstnance přitahuje vedle práce s báječnými vyhlídkami do budoucna
také rychlý přístup k průkopnickým novinkám v oblasti high-tech.
Talentovaní odborníci se v regionu koncentrují nejen pro vynikající
platy, ale rovněž proto, že vědí, že zde snadno mohou nalézt jinou práci,
pokud jejich zaměstnavatelé náhodou zkrachují.
Mezi
nejvýznamnější společnosti v oblasti patří: Apple Computer, Oracle
Corporation, eBay, Google, Intel
Corporation, Hewlett-Packard
Copany, Yahoo!, Network
Appliance, Sun
Microsystems, Adobe Systems
Incorporated, Electronic
Arts ad.
 Stanfordská
univerzita (Stanford
University) je americká soukromá univerzita, jedna z nejprestižnějších v
USA. Byla založena v roce 1891, nachází se přímo v srdci Silicon
Valley a hraje důležitou roli v jeho vývoji. Z projektů na
stanfordské univerzitě vyšlo mnoho úspěšných počítačových firem dneška.
Univerzita klade důraz na reálné podmínky inženýrství, žáci vyrábějí skutečné
výrobky. Dále je založena na permanentní spolupráci studentů z různých
oborů, díky ní je v Silicon Valley stabilně vysoká koncentrace chytrých
lidí. Univerzitu navštěvuje přibližně 6 500 studentů.
(zpracovala Anna Sikorová, 2005)
 Funerální pahorky v USA – po celých
Spojených státech mezi Velkými jezery a Mexickým zálivem je rozeseto více než
100 000 umělých návrší. První zmínky o pahorcích poskytl Thomas Jefferson,
který je považován za prvního amerického archeologa. Sám prozkoumal jeden
pahorek blízko svého domova v Monticellu ve Virginii a jak se prokopával
jednotlivými vrstvami, nalezl kolem 1000 koster. Jefferson se domníval, že
staviteli těchto pahorků byli první Američané, kteří přišli severní cestou z
Asie, více jak 100 let po jeho smrti se toto potvrdilo. Na stavbě pahorků se
podílely čtyři indiánské kultury. Adenové (1000
př. n. l. – 200 n. l.), první kultura stavitelů pahorků, žili v okolí řeky
Ohio, jejich původ je nejasný. Jsou tvůrci tisíců pohřebních návrší s
pravoúhlými hroby pro mrtvoly a doprovodné předměty, nejznámějšími jsou Orlí
a Velký hadí pahorek (Great Serpent Mound,
hliněný násep vysoký 0,9 m a dlouhý 405 m, kopíruje záhyb říčky Brush Creek
ve státě Ohio, byl postaven v 1. století př. n. l. a nenašly se tu žádné
kostry ani artefakty – pravděpodobně rituální význam).  Hopewellové (300 př. n.
l. – 200 n. l.), fyzicky odlišní od Adenů, převzali jejich území v povodí řek
Ohio a Illinois a praktikovali nákladnější verzi jejich kultury, měli
propracovaný kult mrtvých, stavěli větší a komplexnější náspy, na specielně
zarovnaných místech budovali dřevěné márnice bez střechy. Mississippijci (700 n. l. – 1500 n. l.) žili v okolí řeky
Mississippi, stavitelé velkých chrámových pahorků, hliněných ekvivalentů
aztéckých a mayských pyramid. Centrem jejich kultury bylo město Cahokia,
dokončené ve 14. století, ruiny jsou dodnes patrné v Cahokia Mounds
ve státě Illinois (památka UNESCO). Největším z asi stovky pahorků v Cahokii
je Mnichovo návrší – největší násep na světě (305 m dlouhý, 213 m široký a 30 m vysoký). Natchezové (? n.l. – 1800 n.l.) nejvýraznější dědici
mississippské kultury žijící poblíž dnešního města Natchez ve státě
Mississippi, každá z jejich sedmi vesnic měla svůj pahorek, ale střediskem
skupiny jako celku byl Smaragdový pahorek vysoký přes 11 m.
(zpracoval Kamil Kropáč, 2004)
Veřejně dostupná geoinformatická data o USA.
Geoinformatika patří k oborům, do kterých člověk pronikl teprve
v nedávné minulosti. Jejím základním stavebním kamenem jsou
geoinformatická data různého zaměření, která jsou nepostradatelným zdrojem
pro každého člověka, který chce a bude chtít vědět jak základní, tak i
podrobnější informace o svém okolí a také různé druhy informací, které se
týkají zemí jež jsou vzdáleny tisíce kilometrů i když v nich nikdy nebyl
a možná ani nebude. V nynější době je dobrou reklamou každého státu
volný přístup ke geoinformatickým datům. O USA je v tomto ohledu možné
říct, že mají dobrou reklamu. Přístup k různým typům dat zajišťuji
např.: Národní atlas USA, Statistický úřad, NASA, Geologická služba USA
(USGS), Služba národních parků a různá ministerstva a neziskové organizace.
 Základním zdrojem geoinformatických
dat o USA je nesporně Národní atlas USA
(The National Atlas of the United States of America), který
existuje jak v analogové, tak i digitální podobě. Základním stavebním
kamenem jeho digitální verze jsou vrstvy jednotlivých zájmových oborů, které
je si možné zobrazit na interaktivní mapě dostupné na webové stránce tohoto
projektu. Data jsou rozčleněna do 12 kategorií – základní mapy (silnice,
státní členění), zemědělství, biologie, hranice (časová pásma), meteorologie,
životní prostředí, geologie, historie, obyvatelstvo, doprava, vodstvo a
referenční data. Tato digitální data jsou ve formátu SHP a SDTS. Na webu
atlasu jsou také dostupné družicové snímky území USA poskytnuté organizací
NASA, která se zabývá dálkovým průzkumem země, pozorováním vesmíru a dalšími
službami.
 Naproti tomu
Geologická služba USA (U.S. Geological Survey)
se věnuje získáváním a publikací dat o geologické struktuře Země a ostatními
pozorováními zabývajícími se oborem geologie. Prezentace jejich zkoumání si
je možné prohlédnout např. na zveřejněných geologických mapách USA, různých
tabulkových datech týkající se geologie, aj. Geologická služba se zabývá
např. studiem pobřežní a mořské geologie, těžbou nerostných surovin nebo
sopečnou činností. Sběrem a zveřejňováním dat týkajících se obyvatelstva
žijícího na území USA se zabývá statistický úřad (U. S: Census Bureau),
který všechny informace prezentuje formou statistických ročenek, jako všechny
ziskové i neziskové organizace. Přístup ke všem typům geoinformatických dat
z různých vědeckých i nevědeckých zkoumání je v USA dobře zajištěn
díky tamním zákonům, které v mnoha zemích světa nebude možné prosadit ještě za spousty let. Díky
tomu jsou USA na předních místech v oboru geoinformatiky, jelikož jsou
přístupy obyvatelstva k zdrojům mapování a zkoumání tak volné.
(zpracoval Tomáš Kupča, 2004)
 Route 66 spojovala
město Chicago se západním pobřežím USA – s přístavy v Santa Monice a v
Los Angeles (mapa zde). Procházela
přes osm států v celkové délce 2 448 mil (3 940 km) a protínala 3 časová
pásma. Největšími městy na trase byl Springfield, St. Louis, Oklahoma City,
Amarillo a Los Angeles. Důvodem vybudování silnice č. 66 byl nárůst
automobilové dopravy počátkem 20. století, díky kterému se dosavadní silniční
síť stala nevyhovující (neexistovala např. žádná cesta, která by kontinuálně
spojovala východ se západem Spojených států). Budování silniční sítě
reguloval federální zákon z roku 1921, 26. listopadu 1926 pak byla otevřena
cesta, která dostala název U.S. ROUTE 66. V Americe se říká, že
prakticky každý Američan po ní alespoň jednou za svůj život cestoval. Pro
obyvatele USA, kteří se mnohem ochotněji než Evropané stěhují, je Route 66
jakýmsi symbolem cesty k „americkému snu“ a mají k ní silný citový
vztah – už proto, že za dob světové hospodářské krize tudy cestovaly tisíce
farmářů opouštějících vnitrozemí s vírou na lepší život
v Kalifornii a v dobách druhé světové války tudy jezdili zase vojáci ke
svým jednotkám (odtud označení silnice jmény jako: hlavní ulice Ameriky,
matka cest, cesta č.1, cesta slávy). Route 66 se také stala námětem mnoha
knih, filmů, televizních seriálů a písní, a byla tak už v době svého
„aktivního“ života součástí amerického způsobu života, kultury i moderní
historie. Už v 50. letech 20. století se úzká Route 66 procházející
středy měst stala příliš pomalou a nebezpečnou. V roce 1956 byl vydán
zákon o novém silničním systému, který počítal s vytvořením nové sítě
mezistátních dálnic (tzv. interstates). Route 66 byla ze systému vyřazena,
jednotlivé úseky byly rozděleny a přeřazeny do kategorie místních komunikací.
(zpracoval
Miroslav Pizur, 2004, silně kráceno)
 Union Pacific Railroad -
S postupným růstem rozlohy Spojených států v druhé polovině 19. století
bylo třeba urychlit spojení mezi vyspělým východním (atlantickým) pobřežím a
nově osídlovaným pacifickým pobřežím. Prvním pokusem byl v roce 1839
tzv. Pony Express, jenž ale záhy ukončil svou činnost. Katalyzátorem vzniku
železnice se stala Zlatá horečka, která vypukla na konci 40. let 19. století
v Kalifornii. Železnice se začala stavět ze dvou směrů proti sobě –
z kalifornského Sacramenta na jedné straně a z Omahy na řece
Missouri v Nebrasce, odkud navazovala na již existující železniční trať
přes Chicago do New Yorku. Místem setkání obou se stal tzv. Promontory Point
v Utahu (animace postupu stavby zde).
Trať se začíná stavět po vydání Pacific Railway Act dne 1. července 1862 a
probíhá v i průběhu americké občanské války až do konce dubna 1869. Jako
první začala stavět na počátku r. 1863 společnost Central
Pacific Railroad směrem ze Sacramenta. Horský úsek přes Sierru
Nevadu je však nejtěžší na celé trati, a tak stavba trvá téměř 5 let, zvláště
díky vleklým finančním problémům. Je zde postaveno celkem na 15 tunelů,
především díky najímaným čínským dělníkům, kteří lépe snášeli těžké podmínky
na stavbě. Po překročení hranice Kalifornie a Nevady železniční trať vede
podél Humboldtovy řeky; za 15 měsíců je postaveno dalších několik stovek
kilometrů. 28. dubna 1869 je vyhlášena sázka o nejdelší úsek trati položený
během jednoho dne. Tuto sázku vyhrává právě Central Pacific Railroad při
výkonu 10 mil železniční trati za 12 hodin. Druhou společnosti podílející se
na stavbě byla Union Pacific Railroad. Ta
začala stavět téměř o rok později – v prosinci 1863. Do roku 1865 však
trať daleko nepostoupila (válka, finanční těžkosti). Během let 1866 a 1867
byla stavěna železnice v bezlesém mělkém údolí Platte River. Následně byl u
Plum Creek indiány napaden vlak převážející dřevo na položení pražců. Větší
komplikace však nastaly při přechodu Skalistých hor, pohoří Wasatch a hlavně
průsmyku Laramie. Stavba byla dokončena 8. května 1869 na smluveném místě
Promontory Point. Stavba americké transkontinentální železnice přinesla mimo
předem zřejmé výhody (jako zkrácení cesty, příliv osadníků, rozvoj obchodu)
také mnoho záporných jevů – nekontrolovaná těžba nerostných surovin, vymírání
Indiánů a vyhubení bizonů (v roce 1894 bylo napočítáno pouze 20 volně
žijících jedinců).
(zpracoval Jan
Heisig, 2004)
 Cape Canaveral je největší
americkou kosmickou základnou. Rozkládá se na východním pobřeží Floridy
poblíž městečka Titusville (ostrov Merritt). I když oficiální název celého kosmodromu
je Eastern Test Range (Východní zkušební střelnice), je běžněji znám pod
názvem Cape Canaveral (v letech 1963–1972 se nazýval Cape Kennedy). Provoz
střelnice byl zahájen vypuštěním upravené ukořistěné německé rakety A-4 (V-2)
24. 7. 1950. Základna má dvě části. Jižní polovina kosmodromu, Cape Canaveral Air Force Station,
patří vojenskému letectvu (mapa celého prostoru zde).
Kromě zařízení pro zkušební starty vojenských raket středního i dalekého
doletu, jsou zde rampy pro nosné rakety Atlas a Atlas Agena (rampa č.13),
Delta (17A a 17B), Atlas Centaur (36A a 36B) a Titan (40 a 41). Dříve odtud
startovaly kosmické lodi Mercury, Gemini a také rakety Saturn I a IB.
Severněji se nachází Kennedy Space Center (KSC),
patřící Národnímu úřadu pro letectví a kosmický prostor (NASA). Této části
dominuje montážní budova Vertical Assembly Building (VAB), ve které se
montovaly rakety Saturn V pro lety lodí Apollo k Měsíci. Po rekonstrukci se
ve VAB připravují ke startu kosmické raketoplány STS. Zhruba 5 km od VAB leží
dvě rampy - 39A a 39B - původně užívané pro Saturny V a Saturny IB, nyní také
pro raketoplány. Severozápadně od VAB byla vybudována 5.2 km dlouhá
přistávací dráha pro raketoplán. Střelecký sektor míří jihovýchodním až
severovýchodním směrem do Atlantiku a sahá prakticky až k pobřeží Afriky.
Radarové a telemetrické stanice jsou umístěny na ostrovech v Atlantském
oceánu. Sledovací síť doplňují lodě a letadla.
(zpracoval Lukáš
Macur, 2004)
Systém voleb prezidenta v USA je jedinečný.
Volební proces zahajují primární volby, ze kterých vzejdou kandidáti dvou hlavních
politických stran – demokratů a republikánů. Cílem těchto voleb je výběr
delegátů na celonárodní stranické sjezdy (konventy) a voliči se v nich
současně vyjadřují i pro určitého prezidentského kandidáta. Celonárodní
sjezdy probíhají obvykle v létě po ukončení primárek a tradicí je, že první z
nich pořádá opoziční strana. Delegáti, jejichž počet je určen velikostí
konkrétního státu, pak na celonárodním stranickém sjezdu zastupují zájmy
svého státu a hlasují pro kandidáta, který v něm získal nejvyšší podporu.
Výsledek volby určí kandidáta, jehož strana poté nominuje do vlastního klání
o Bílý dům. Prezidentských voleb se kromě kandidátů obou největších stran
účastní obvykle i nezávislí kandidáti či zástupci menších stran.
Vlastní
prezidentské volby jsou nepřímé: první úterý po prvním listopadovém pondělí
(letos 2. listopadu 2004) občané volí Sbor volitelů (Electoral College), který
formálně zvolí prezidenta první pondělí po druhé středě v prosinci
(letos 13. prosince 2004). Fakticky je
však jméno nového prezidenta známo už po lidovém hlasování. Oficiální
výsledky amerických prezidentských voleb jsou v Kongresu vyhlašovány 6. ledna
následujícího roku a nově zvolený prezident se ujímá funkce 20. ledna. Pokud
by však před svou inaugurací zemřel, stává se prezidentem zvolený
viceprezident. Počet volitelů za jednotlivý stát je dán jeho velikostí a
odpovídá množství jeho reprezentantů a senátorů v Kongresu. Nejvíce jich mají
Kalifornie (54), New York (33) a Texas (32). Nejméně, tři, mají Aljaška,
Delaware, Montana, Severní a Jižní Dakota, Vermont a Wyoming a rovněž
Washington D. C., který v Kongresu zastoupen není. Volitelů je celkem 538 a
budoucí prezident musí obdržet alespoň 270 volitelských hlasů. Při volbách
volitelů se uplatňuje většinový systém, vítězství i sebemenším rozdílem hlasů
dává kandidátovi právo získat všechny hlasy volitelů daného státu. Tak může
být prezidentem zvolen kandidát, který dostane více volitelských hlasů, přestože
se pro něj v celostátním měřítku vyslovilo méně voličů. Výjimku tvoří pouze
státy Maine a Nebraska, které hlasy rozdělují podle obvodů.
Krizové
varianty: Nezíská-li žádný z prezidentských kandidátů většinu hlasů volitelů,
volí prezidenta Sněmovna reprezentantů tak, že všichni členové z jednoho
státu mají vždy celkem jeden hlas. Pokud by se i volba ve sněmovně dostala do
slepé uličky, úřadoval by nově zvolený viceprezident. Toho má zvolit Senát,
přičemž každý senátor hlasuje samostatně. A pokud by selhal i Senát, funkce
prezidenta by se až do řádné volby ujal předseda sněmovny.
(zpracoval Jiří
Klimánek, 2004)
Coloradská plošina (Colorado Plateau) se rozkládá v jihovýchodním Utahu, severní
Arizoně, severozápadní části Nového Mexika a západním Coloradu. Zaujímá
plochu 340 tis. km2 a dosahuje místy výšek až 3000 m nad mořem. Má
podobu obrovské, téměř kruhovité pánve, která je ze severu a východu
obklopena pohořími. Pánev je vyplněna řadou hlubokých kaňonů, plošin,
stolových hor a menších horských hřbetů. Podložní vrstvy tvoří předprvohorní
horniny, jejichž stáří se odhaduje až na 2 miliardy let (lze je spatřit jen
na dnech kaňonů). Většinou se jedná o metamorfované horniny (břidlice). Vyvřelé
horniny, které se na povrch dostaly o miliardu let později, vytváří
mramorovou síť v tmavším metamorfovaném podloží. Během prvohor byla oblast
Coloradské plošiny pravidelně zaplavována mělkými tropickými moři. Na jejich
dně se ukládaly silné vrstvy pískovců, vápenců a organických pozůstatků. Při
ústupech moře byly mořské sedimenty překrývány vrstvami usazenin z vodních toků, písečnými dunami a
solí. Během druhohor byl povrch překryt písečnými dunami, které se staly
základem obrovských pískovcových bloků. Ve stejném období také probíhala
sopečná činnost, její pozůstatky pokryly většinu západní části plošiny.
V následujících geologických obdobích byly v plošině vytvořeny díky
erozi nakumulovaného materiálu tisíce kilometrů kaňonů, jeskyně, skalní útesy
a věže. Vyskytuje se zde nejméně 25 hlavních plošin (nejvyšší je Aquarius plateau),
stovky stolových hor, tisíce vrcholků, najdeme zde údolí vyplněná kamennými
věžemi (hoodoos), osamocené vrcholky v poušti a viklany. Nachází se zde i
tisíce přírodních oblouků a mostů, písečné duny, barevné pouště a badlands.
Jedinečnou přírodu Coloradské plošiny chrání řada národních parků a
přírodních rezervací.
(zpracovala Tereza Hanušová, 2004, jazykově upraveno a kráceno)
 Buffalo Bill (vl. jménem
William Cody, * 26. 2. 1846 Notts County, Iowa, + 10. 1. 1917 Denver,
Colorado) byl jednou z legend divokého západu. Zúčastnil se války Severu
s Jihem jako člen sedmé kavalérie, v letech 1863–1865 ve službách
generála Custera. Přezdívku Buffalo Bill dostal při stavbě železnice vedoucí
Kansasem: zavázal se totiž dodávat kuchařům společnosti Kansas Paciflc
Railway každý den 12 bizonů, za osm měsíců svého úvazku jich údajně odstřelil
na 3000. V letech 1868–1872 se zúčastnil tažení proti Indiánům. Už
v té době se o jeho dobrodružstvích dovídá tisk a záhy se objevuje
novinář Ned Buntline, který si od něj kupuje „autorizaci všech Buffalo
Billových dobrodružství“. Jen několik let se Codymu dařilo odolávat legendám,
které o něm Buntline šířil: v roce 1873 ještě získal jako zvěd
provázející armádu na trestné výpravě proti Indiánům jedno z nejvyšších
vojenských vyznamenání, „The Medal of Honour“ a byla mu propůjčena hodnost
plukovníka, ve stejné funkci se vyznamenal i po porážce Custera u Little Big
Hornu (1876), jinak se ale plně věnuje vystupování v prostoduchých
Buntlinových divadelních hrách oslavujících jeho (údajné) hrdinské činy.
Později se nadchl pro myšlenku cirkusové podívané o divokém západě
s názvem Wild West Show, která lidem po celé Americe i Evropě ukazovala
silně zmytizovaný Západ jako jeviště hrdinských činů svého principála. Už
první vystoupení – 4. července 1882 v North Platte, Nebraska – mělo kolosální
úspěch. V letech 1883–1915 vidělo Buffalo Billův cirkus přes 1000 měst a
50 miliónů lidí.
(zpracoval Filip Procházka, 2004, redukováno)
Indiánské rezervace v USA: Tato území
bývala mnohem rozlehlejší než jsou v současnosti. Dnes jsou to zpravidla
malé tečky na mapě, které nejsou větší jak malé město. Největší rezervací je
Navajo Reservation, která se svými 16 milióny akry rozprostírá na území států
Arizona, Nové Mexiko a Utah. Úředně to jsou svrchované státy řízené vlastními
kmenovými vládami. Rozlišujeme rezervace státní a federální. Základní rozdíl
spočívá v tom, že rezervace federální jsou uznány federální vládou a
platí tam zákony daného kmene mající prvotní vládní autoritu.
S federální vládou mají kmenové vlády zvláštní právní vztah - jedná se zde
o vztah na bázi vláda-vláda. Rezervace státní jsou naproti tomu území
v zástavě („land in trust“® pronajatá území) svěřená
státními vládami pro užitek a prospěch daného kmene. Federálně uznány nejsou.
Náčelník, kterého jmenuje stát, zde sehrává roli prostředníka pro vzájemnou
spolupráci mezi státem a daným kmenem. Určit počet federálních rezervací je
komplikované. Mnohé oficiální zdroje udávají rozdílné údaje. Některé udávají
číslo 696 (Census Bureau), jiné 562 (Bureau of Indian Affairs). Nejvíce rezervací
se nachází ve státě Aljaška (přes 200). Indiáni platí stejné daně jako jiní
občané s následujícími výjimkami: nezdaňují se příjmy plynoucí
z „území v zástavě“, příjmy z rezervací, neplatí se státní
daně z transakcí proběhlých v rezervacích a ani daně z nemovitostí
nacházejících se na územích v zástavě. V roce 1988 Kongres schválil
výnos, který indiánům umožňuje, aby si sami rozhodovali o území rezervace. Ti
tuto příležitost využili a otevřeli si kasina ve 33 státech Unie.
Z hazardu plynou indiánům veliké peněžní zisky a navíc jim nabízejí
pracovní příležitosti. Indiánská nezaměstnanost pohybující se obvykle okolo
33 % klesla díky tomuto téměř na nulu. Díky sílící indiánské lobby se začalo
uvažovat o vyhlášení jejich monopolu na hazardní hry. Vedle kasin, která jsou
osvobozena od daní, je zdrojem příjmu také turismus a maloobchod (zejména
zábavná pyrotechnika a cigarety, které zde vyjdou mnohem levněji). Problémem
v rezervacích je vedle nezaměstnanosti, také alkohol a gamblerství.
(zpracovala Veronika Dvořáčková)
 Aljaška je 49.
státem USA, svou rozlohou zaujímá téměř 1/6 ostatního území USA, ale počtem
obyvatel se naopak řadí na 48. místo. Povrch je tvořen horskými pásmy
Brooksova pohoří, Aljašského pohoří, Hor Sv. Eliáše a Skalistými horami a
nížinou řeky Yukon. Lesy zabírají zhruba 600 000 km2. Nejvyšší
horou je Mt. McKinley (6 194 m) v národním parku Denali. V Horách
Sv. Eliáše se nachází známý ledovec Malaspina. Většina obyvatel žije ve
městech a jejich okolí, nejdůležitějšími centry jsou Juneau (hl. město),
Fairbanks, Anchorage a Valdez. V severních oblastech žijí Eskymáci.
Hospodářství je silně ovlivněno těžbou ropy (Point Barrow). Hlavními
odvětvími jsou petrochemie, potravinářství a dřevozpracující průmysl. Aljaška
je závislá na dovozu mnoha výrobků. Zemědělství je rozvinuto v malé míře
v jižní části. Doprava je zastoupena především leteckou dopravou (více
než 200 letišť), jediná železniční trať spojuje Fairbanks s Anchorage.
Silniční síť je rozvinutější v jižní části (známá Alaska Highway). Lodní
doprava využívána při spojení pobřeží s četnými ostrovy a pro transport
ropy.
(zpracoval Jakub Feix, jazykově upraveno)
Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA, National
Aeronautics and Space Administration)
vznikl 1. října 1958 spojením mnoha již fungujících státních i soukromích
organizací zabývajících se problematikou leteckého a vesmírného výzkumu.
Účelem spojení těchto organizací mělo být zefektivnění výzkumu a urychlení
vývoje nových technologií za účelem národní obrany.
(zpracoval Jan Martínek)
Občanská válka v USA (1861–1865) - příčina:
otrokářství („zvláštní zřízení“) a z toho vyplývající morální, ale
hlavně ekonomické a politické rozdíly mezi průmyslovým Severem a zemědělským
Jihem; ekonomické hledisko: Sever – průmysl, snaha o vysoká cla na dovážené
výrobky (ochrana vlastní výroby), Jih – zemědělství (plantáže bavlny a cukr.
třtiny), snaha o nízká cla (nutný dovoz výrobků); politické hledisko :
nutnost rovnováhy mezi zastoupením seveřanských a jižanských politiků
v Kongresu (problémy při přijímání nových států do Unie). Odpůrci otroků
na Severu (abolicionisté) organizovali útěky otroků na Sever (podzemní
železnice); počet obyvatel na Jihu : 8 mil. bělochů, z toho jen 350 tis.
majitelů otroků, 4 mil. otroků + 260 tis. svobodných černochů. 1860 –
prezidentské volby vyhrál Abraham Lincoln (odpůrce otroctví) – odtržení
jižanských států – Konfederované státy americké (Konfederace), hlavní město
Konfederace Richmond bylo jen 200 km od Washingtonu (kdo obsadí hlavní město
protivníka, vyhraje válku); začátek války: útok Jižanů na pevnost Fort Sumter
u Charlestonu, výhoda byla na straně Severu (průmysl, loďstvo, žel. síť, fin.
zdroje, více vojáků – příliv přistěhovalců z Evropy, možnost naverbovat
svobodné černochy), prům. výroba New Yorku byla 4x větší než celého Jihu;
většina bitev nerozhodných (výhra x prohra podle počtu mrtvých), Jih přes
ekonom. výhodu Severu dlouho vyhrával, po skončení války rekonstrukce Jihu.
(zpracovala Petra Sedláková)
Atentát na Franklina Delano Roosevelta byl spáchán
15. února 1933 v Miami, kde byl prezident na návštěvě. Atentátníkem byl Joe
Zangara, který od dětství trpěl žaludečními potížemi, se kterými si ani
doktoři nevěděli rady. A právě tyto potíže byly příčinou atentátu. Zangara
měl jednoduché vysvětlení - za všechny jeho potíže mohou ti nahoře, a proto
je správné se jim pomstít, je úplně jedno komu. Zangarovi se podařilo dostat
do prezidentovi blízkosti a vypálit 5 ran. Prezidenta ani jedna nezasáhla,
zabila však chicagského starostu Čermáka (Antonín Josef Čermák (Anton Joseph Cermak),
českého původu), který prezidenta
doprovázel. Zangara byl odsouzen k trestu smrti.
(zpracoval Přemysl Hrančík)
|
