GEOMORFOLOGICKÉ CELKY

menu / lexikon tvarů / antropogenní / těžební / sejp
Sejp
Základní charakteristika
Sejpy jsou antropogenní formy reliéfu vzniklé při rýžování, tj. mechanickém způsobu dobývání z náplavů, nejčastěji při těžbě zlata a jiných ryzích kovů nebo drahokamů, případně vltavínů nebo pyritů. Jedná se o malé akumulační haldy štěrku a písku, které jsou doprovodným tvarem při metodě těžby rýžováním. Jedná se o pahorky zpravidla 1-2 m vysoké, výjimečně vyšší než 10 m, často i na jedné lokalitě s velmi různými výškami. Pokud se vyskytují na rozsáhlejších plochách, tak se označují jako sejpová pole nebo sejpoviště.
Rozšíření v ČR
Sejpy se zpravidla vyskytují podél vodních toků na území bývalých rýžovišť. Typické jsou v oblastech, kde se v minulosti rýžovalo zlato. Příkladem je povodí Otavy, kde bylo zmapováno více než 50 lokalit výskytu sejpů. Zachovalé jsou například na Hamerské potoce v okolí Horské Kvildy. Sejpy v povodí Otavy a Volyňky jsou pozůstatkem lidské činnosti z mladší doby bronzové (9. stol. př. n. l.). Výrazného rozkvětu dosáhlo rýžování zlata v podhůří Šumavy za Keltů (okolo 2. stol. př. n. l.) a v rýžování se pokračovalo ještě ve 12. století, kdy mělo například rýžoviště v okolí Modlešovic rozlohu okolo 12 ha. Úpadek rýžování zlata nastal po 16. století. Druhou oblastí s typickými sejpovými pahorky je Zlatohorský rudní revír, kde se sejpy vyskytují v povodí Zlatého potoka. Další lokality se sejpovými pahorky jsou na Jihlavsku, v Železných horách, v Krušných horách (např. okolí Rýžovny). Většina sejpů byla na území České republiky zahlazena a přeměněna na obhospodařované pozemky.
 
Obr.: