GEOMORFOLOGICKÉ CELKY

menu / lexikon tvarů / antropogenní / těžební / těžební halda
Těžební halda
Základní charakteristika
Těžební (hornická) halda je konvexní antropogenní forma reliéfu, která vzniká při hornické činnosti akumulací odpadního materiálu. Těžební haldy vznikají nejčastěji jako skládky hlušiny vytěžené při dobývání užitkového nerostu nebo při jeho úpravě či při průmyslových pracích před zahájením těžby suroviny. Haldy vznikají jako vedlejší produkt zejména proto, že pro těžaře je nevýhodné (ekonomicky nákladné) vracet hlušinu do vytěženého prostoru. V základní typologii rozlišujeme odvaly, které vznikají z materiálu hlubinného, a výsypky, které jsou vytvořené z materiálů z povrchových dolů.
Místo, na kterém je halda situována, označujeme pojmem odvaliště. Bývá zpravidla v bezprostřední blízkosti zdroje jejího materiálu. Podle toho, zda je halda umístěna v plochém terénu, na svahu nebo v konkávní části terénu, rozlišujeme haldy rovinné (umístěné na rovině nebo plošině), svahové (umístěné na svahu) a vyrovnávací (umístěné ve sníženině a pohřbívající tuto sníženinu). Haldy lze členit podle složení materiálu, který je tvoří. Například ostravské uhelné haldy obsahují horniny nejrůznějšího stáří od karbonských až po kvartérní (hořlavé lupky, pískovce, břidlice, slepence a arkóny i sádrovcový dolomit). Obecně většinu hald tvoří hlušina, tj. horninová nebo nerostná příměs, která se jakožto nežádoucí složka samovolně těží s užitkovým nerostem nebo horninou, s nimiž je tak srostlá, že se musí těžit s nimi. Další součástí hlad jsou ty složky vytěžených nerostných surovin, které byly odděleny od těženého nerostu či horniny při úpravnictví, a dále hlušina vytěžená při ražení průzkumných a těžebních hornických děl. Některé haldy jsou z materiálů nehořlavých, mnohé haldy, zvláště haldy uhelné, obsahují materiál hořlavý. Ten z různých příčin začíná hořet a proměňuje haldu třeba i na desetiletí v prohořívající vyvýšeninu. Vzhledem k hořlavosti haldového materiálu rozlišujeme obvykle 4 druhy hald: nehořlavé, hořlavé, hořící a prohořelé. Podle tvaru rozlišujeme haldy kuželovité, hřebenovité, kupovité, tabulovité a terasovité.
  • Kuželovité haldy jsou v terénu morfologicky velmi výrazné, protože se navážejí zpravidla v plochých terénech a do velkých výšek i v typickém tvaru, někdy s téměř geometrickou přesností.
  • Kupovité haldy se liší od hald kuželovitých tím, že nemají tak ostrý vrchol, základnu mají plošně rozsáhlejší a svahy jsou mírnější. Některé kuželovité haldy se časem mění v kupovité.
  • Hřebenovité haldy mají půdorys výrazně protáhlý, tvar podobný přírodnímu hřebeni.
  • Hřbetové haldy mají vyvinutý úzký a protáhlý hřbet, který je morfologicky shodný s tvarem hřbetu, tj. protáhlé vyvýšeniny, jejíž délka přesahuje šířku. Hřbet má různé sklony svahů a plochou zaoblenou vrcholovou část. Erozní činností vodních toků může být rozčleněn a z hlavního hřbetu pak mohou vybíhat dílčí rozsochy. Hřbetové haldy vznikají nejčastěji jako důsledek zvláštní konstrukce lanové dráhy při dopravě hlušiny na výsypku.
  • Tabulové haldy mají ve své koruně rozsáhlejší plošinu, takže se podobají přírodním stolovým horám. Výšky hald tohoto typu nejsou zpravidla velké, a proto bývají v terénu méně výrazné.
  • Terasová halda se tvarově blíží tabulovým haldám, výškou je však nižší. Typické terasové haldy se vyskytují například v okolí vodních toků, kdy byly výsypky realizovány i s cílem snížení rizika záplav, zasypávaly se snížené části údolních niv či níže položené pobřežní oblasti či poklesové sníženiny. Terasová halda má terasované svahy, kdy terasové stupně plní i protierozní funkci. Terasovitou haldou se může stát halda kteréhokoliv typu předcházejícího, na jejíchž svazích byly vytvořeny terasy.
  • Svahové haldy jsou příkladem hald, kdy je svah haldy vyvinut jen částečně, protože k nasypávání haldy docházelo postupně po svahu. Tyto výsypky jsou do jisté míry pokračováním v úrovni původního terénu a některé se ani nevyvinuly v samostatnou výraznou vyvýšeninu a zcela se přizpůsobily přírodnímu svahu. Jiné jsou morfologicky výrazné a mají antropogenní svah přivrácený k vrcholu příkřejší než svah protilehlý.
  • Ploché haldy jsou morfologicky nevýznamné. Jsou rozprostřeny v terénu jen do malých výšek, ale na rozsáhlejších plochách. Nevýrazné jsou i zarovnávací haldy, které mívají sice i velké výšky, ale jsou umístěny v konkávních formách reliéfu a nazývají se zasypávky.
Kromě toho se posuzují haldy podle funkce, kubatury, plošné rozlohy, výšky, petrografi ckého složení, zbarvení, stáří, haldové vegetace, podle vzdálenosti od pramenného závodu či od nejbližšího sídla a konečně i podle toho, jak se halda včleňuje do přirozeného rámce krajiny.
Rozšíření v ČR
Hornické haldy jsou typickým tvarem v oblastech těžby uhlí, rud, břidlic či stavebního kamene (např. štěrkopísků). Nejvíce hald co do počtu i velikosti je v současné době v Ostravské pánvi a na Kladensku, kde haldy vznikly v souvislosti s těžbou černého uhlí. Typické haldy jsou i v dalších uhelných revírech, jako je Žacléřsko-svatoňovicko, Rosicko-oslavansko, Plzeňsko či Rakovnicko, kde se těžilo černé uhlí, dále v podkrušnohorských pánvích (těžba hnědého uhlí) a na Hodonínsku (těžba lignitu). Haldy začaly na Kladensku vznikat již od druhé poloviny 19. století. Nejstarší haldy (z období let 1850-1920) vznikaly jako akumulace odpadního materiálu při selektivní ruční těžbě a obsahovaly málo uhelné substance. Většinou byly menších rozměrů, dobře slehlé a neprohořelé. Dnes se prakticky nevyskytují, neboť byly buď rozvezeny, zastavěny, nebo se staly základem nových hald. Druhou skupinu tvoří haldy z let 1921-1950, které již obsahují hůře protříděný materiál. Většinou jsou již prohořelé, dobře sesedlé a neobsahují průmyslové kontaminanty. Největším problémem jsou haldy vzniklé po roce 1950, kdy velkoobjemová těžba vedla často k vyvážení neprotříděného uhelného materiálu, což mělo za následek časté prohořívání. Z celkového počtu více než 150 hald, které od počátku těžby až do ukončení těžební činnosti v roce 2002 na Kladensku vznikly, velká většina z nich již neexistuje, neboť materiál hald byl využíván ve stavebnictví, k zarovnávání terénních nerovností a některé haldy zanikly pod zástavbou. Například halda Průhon (v centrální části Kladna) byla upravena pro potřeby výstavby objektů, halda Ludmila byla využita pro srovnání okolních nerovností terénů a na příjezdové cesty, halda Bresson byla zlikvidována při výstavbě rodinných domků. V současnosti se na území Kladenska nachází 66 hald, které zaujímají plochu od 500 m2 do 542 tis. m2 (objem v rozmezí 1 tis. m3 až 17 mil. m3). Nejvyšší halda na Kladensku je halda Tuchlovice, která dosahuje maximální relativní výšky 74 m. Největší plochu i objem má halda Poldi Buštěhrad.
V Ostravské pánvi Ostravsko-karvinské doly, a. s., evidují v současné době přibližně 300 těžebních hald, z toho 5 hald je stále využíváno a doly na ně vyvážejí hlušinu. Příkladem je halda Ema, která vznikla z hlušiny při hlubinné těžbě černého uhlí. Vrchol haldy dosahuje nadmořské výšky 315 m a je nejvyšším bodem na území Ostravy. Halda vznikla navážením hlušiny z ostravského dolu Trojice a zaujímá v současné době rozlohu 82 ha a dosahuje objem přes 4 mil. m3. V 60. letech 20. století došlo k samovznícení nitra haldy a halda prohořívá dodnes. Podle měření dosahuje teplota uvnitř haldy až 1500 ° C, což vede mimo jiné ke vzniku vzácných nerostů (např. porcelanity a jaspisy). Příkladem haldy v žacléřsko-svatoňovickém revíru je halda dolu Kateřina v Radvanicích, na kterou bylo po dobu zhruba 150 let těžby uloženo celkem téměř 2,5 mil. m3 hlušiny (písčito-jílovité a uhelnaté horniny slojového pásma). Halda je ukázkou rizikovosti ukládání tohoto typu materiálu, kdy od 70. let 20. století byl na haldě pozorován proces zahoření. Zahoření odvalu bylo dlouhodobé a intenzivní (teploty uvnitř odvalu byly měřeny v téměř 80 vrtech, byly dlouhodobě stabilní a dosahovaly teplot až 1000 ° C). Odval vedle uhelné hmoty obsahoval i radioaktivní sloučeniny, které byly na odval ukládány v období průzkumné těžby uranové rudy z dolu Kateřina.
Haldy a odvaly vznikají také při těžbě rud. Například při těžbě uranové rudy vzniklo doposud na území České republiky celkem 38 velkých hlušinových hald (Jáchymovsko, Tachovsko, Příbramsko, Stráž po Ralskem, Dolní Rožínka ad.) o celkovém objemu více než 43 mil. m3 na ploše téměř 2,5 km2.
 
Obr.: